Dušan Polanský
21. března 2001
jak se zdá, Bůh připustil, aby ses mýlila. Ale co Bůh vlastně nemůže? Již minule jsi mi psala, že smutné události kolem mě jsou výsledkem nešťastné shody náhod. Má milá, asi tomu tak není. Začínám být přesvědčena, že tajemný ďábel již nevratně vstoupil do života mé rodiny a že bude usilovat o její zničení. Má drahá, když si přečteš můj dopis, tak pochopíš, že nepřeháním.
Začnu manželem. Je pravda, že mu již nehrozí uvalení vazby z důvodu úmyslné zpronevěry peněz bankovního domu -- je to hlavně proto, že většina důkazového materiálu byla již spolehlivě zničena --, ale představ si tu drzost, nějaký chytrák vytáhl na světlo světa již dávno zapomenutou záležitost s neplacením sociálního a zdravotního pojištění zaměstnanců našich dávno zkrachovalých firem. Taková nehoráznost, vždyť je to trapné, přece i veliké firmy dluží na sociálním a zdravotním, a mezi námi daleko víc než my, a nic se neděje. Ta žaloba je o to trapnější, že kdybychom dluh vrátili, stali bychom se sociálním případem, vždyť na tuzemských účtech máme všeho všudy jen několik desítek milionů. Je pravda, že máme něco i v cizině, ale to se v téhle zemi, podle jednoho z mála dobrých zvyků, nepočítá. Má drahá, můj manžel sice není žádný svatoušek, ale naprosto nechápu, proč si na něho takhle drze úředníci zasedli. Jediné vysvětlení je, že je to spiknutí bandy neschopných závistivců proti naší rodině. Jen si představ, že i náš hodný brouček byl skoro deset hodin ve vyšetřovací vazbě, prý je namočen do obchodů s kradenými auty. Tak to je drzá pomluva, neboť takových věcí nemá vůbec zapotřebí. Sice měsíčně dostává jenom deset tisíc kapesného a plně mu hradíme pouze benzín a provoz mobilu, ale i tak si myslím, že by se k ničemu tak podlému nikdy nepropůjčil. Má zlatá, jenom si představ na kolik nás vyšla kauce: jeden milion. Strašná částka. Taková všivárna, že se ta státní banda darebáků nestydí. To ale není vše, povídá se, že kdybych nebyla momentálně těžce zdravotně postižena, že by i mně, spolumajitelce několika firem, hrozila žaloba a uvalení vazby. To stále ale není vše. Jen si pomysli, někdo nám ukradl vzácný obraz; manžel jej koupil nedávno, na podzim, v aukci na písemný příkaz za devětsettisíc. Nikomu o něm neřekl ani ň. Byl zavěšen v malém pokojíku na poschodí. Návštěvy do tohoto pokojíku vůbec nevodíme a ani já ani děti jsme nevěděly, jakou má cenu. Manžel je navíc natolik chytrý, že se všude snaží vystupovat jako ubohý podnikatel horko těžce přežívající v tvrdém konkurenčním boji. Takže jen těžko mohl kdokoliv o obraze vědět. Má drahá, měli jsme dokonce podezření na Bibíška, ale tuto možnost jsme museli zavrhnout. Jednak o obrazu nic nevěděl, a jednak tu noc, kdy se krádež stala, vůbec nebyl ve městě. Manžel dokonce najal soukromého detektiva, aby po obraze a okolnostech jeho krádeže pátral, a ten skutečnost o Bibíškově nepřítomnosti velmi rychle zjistil.
Drahá, když se již zmíňují o Bibíškovi, tak jsem ho požádala, aby přece jen naučil robotí ruku podat mi z poličky nad počítačem moji osobní pistoli. Musíš uznat, že na tom není nic špatného, když chci chránit život svých dětí i svůj před někým, kdo si dovolí volně špacírovat po našem domě a jen tak z rozmaru nám ukrást obraz. Jistě chápeš, že za této situace to není až tak nepřiměřený požadavek. Možná, že teď trochu žasneš, že píši o své osobní pistoli. Budu upřímná, mám ji již přes tři roky, koupil mi ji manžel k svátku. Má krásnou ručně vyřezávanou pažbu, ale popravdě, mimo povinných střeleb při zkouškách jsem z ní nikdy nevystřelila. Jistě jsi zvědavá, jak to nakonec dopadlo s tím podáním pistole. Přesně stejně jako s kteroukoliv disketou, cédéčkem nebo knihou umístěnou na poličce. Hlasem vydám povel a za chvíli mám pistoli v ruce a mohu se bránit. Bibíšek mě také poprosil, prý v duchu naší sázky, abych vyslovovala různa písmena abecedy, slabiky, osobní zájmena ve všech osobách a některá hodně frekventovaná slova jako: podej, pozdrav, prosím tě, dělej, nebo, ano, den, pozor, libovolný, polička atd. Jistě nebudeš překvapena, když Ti řeknu, že jednou jsem to musela vyslovit rozhodně, podruhé něžně, potřetí jen tak běžně a nakonec jsem dokonce musela u toho křičet. Cvokárna. Ale sázka je sázka, slíbila jsem spolupracovat, a tak spolupracuji.
Družko má ze sladkých dívčích let, když jsme spolu roztouženě snily sny o mladíkovi jakým byl Goethův mladý Werther, musím se Ti k něčemu intimnímu přiznat. Jak jsem Ti již psala, při mém současném stavu jsem musela rezignovat na sexuální život, i když stále věřím, že Bůh se nade mnou smiluje a vrátí mi tolik pohyblivosti, abych se v životě ještě alespoň jednou mohla s rozkoší milovat s mužem, který bude mému srdci blízký. Bože, prosím Tě vyslyš mou prosbu! Popravdě až do včerejška jsem si myslela, že naplnění mé touhy patří ne příliš blízké budoucnosti. Leč přihodilo se něco, co může vypadat na první pohled zdánlivě zcela běžně. Včera při mé výuce – Bibíšek mě učil různé věci kolem emailování, je to docela zajímavé, i když si stále myslím, že dopis zůstane navždy nenahraditelným poslem pro zamilované nebo trpící duše – měla jsem za úkol po něm opakovat některé úkony myší, ale jako vždy, ztratila jsem přehled, a nevěděla jsem kam kliknout. Bibíšek jako ochotný učitel mi chtěl pomoci a snažil se bezděčně posunout myš do správné polohy. A vtom se to přihodilo, naše ruce se dotkly. Má drahá, jistě si řekneš, co na tom. Ale sama jako žena dobře víš, že není dotek jako dotek. Tenhle sice trval jen o několik tisícin vteřiny déle, než by trval za normální situace, ale jak to již mezi mužem a ženou chodí, ony tisíciny vteřiny se proměnily v tenounký pramínek žádostivé touhy po milování, v nesmělé očekávání, že rty budou pokryty něžnými polibky, v pokornou naději, že tělo bude něžně pohlazeno. Bože, jak je čas podivuhodný, někdy celé dny, roky nic a najednou stačí malá chvilka, aby v sobě obsáhla veliké city, sny, ideály a hlavně představu krásné budoucnosti. Při loučení s Bibíškem náš vzájemný pohled -- spíš bych měla napsat chvilkový dotek duší -- trval jen o něco málo déle než obvykle. Ale opět tahle časová nicotnost měla v sobě něco něžně rozměrného. Po odchodu Bibíška jsem se bránila silným citům, dokonce jsem se pokoušela si vsugerovat, že Bibíšek, jeden z těch vysoce, často tak jednostranně, inteligentních lidí od počítačů snad ani není schopen v plné bohatosti tak opravdového citu jako je láska. Ale pak jsem pochopila, že je to naivní a nelogická představa, vždyť si lze lehce představit situaci, že technický vývoj se zpozdil o nějakých šedesát let, počítače vůbec nejsou na světě, a tu najednou, jenom z tohoto jednoduchého faktu, by najednou všichni tito Bibíškovci byli schopni opětovat hluboký ženský cit a proměnit ho v lásku?
Má drahá, snad si v mém rozjímání něco nenalhávám jen proto, abych mé bytí na tomto světě učinila snesitelným, abych se zbavila tupého pocitu holého přežívání, v němž se člověk redukuje na automat, který plní jenom své základní funkce, abych svůj spánek občas zahalila do krásného erotického snu, a tak na chvíli unikla před nevyhnutelným a neodvolatelným probuzením do reality života. Dušičko moje, teď Tě moc potřebuji. Prosím Tě, buď vůči mně upřímná, je to pro mě moc důležité. Už ve škole si byla inteligentnější než já, máš hudební talent, daří se Ti v sportu, rychle se učíš jazyky, a proto určitě i dřív než já jasnozřivěji rozpoznáš pravdu.
Tvá přítelkyně nejvěrnější
Domů | Předchozí díl | Další díl | Články