Prolog 2001: Vesmírná odysea
23. díl
Dušan Polanský
- 4. 11. 2000
- Lerov řídí dobře, skoro tak dobře jako já, i když musel mít zatraceně veliké
štěstí, neboť cestu do Castroville zvládl mým autem napoprvé o 9 minut a 24
sekund dřív, než je můj osobní rekord. První setkání s Tím, jenž má poruchu
myšlení a jednání mělo být dojemné. Nebylo. Ani mě, ani Lerova si moc nevšímal,
dokonce bych řekla, že nás ignoroval. To mi ale vůbec nevadí, spíše vyhovuje.
Avšak s maminkou a panem Riderem Mackenziem si Bernard rozumí. Maminka mi k mým
třicátinám upekla pěkný tříposchoďový dort. S oslavou se to ale nepřehnalo;
maminka dobře ví, že narozeniny slavím nerada; mezi námi, když je ženská ve
třiceti stále svobodná, tak není veliký důvod k oslavě. Vzpomněla jsem si na
Peggy; poslala mi moc pěkné blahopřání a taky mi nezapomněla zavolat. Okamžitě
po návratu z Pittsburghu jí zavolám a pozvu ji na večeři. Lerov spí u pana
Ridera Mackenzie, neboť, jak se zdá, náš pokoj pro hosty definitivně obsadil
Bernard. Maminka čekala, že Lerov bude spát v mém pokoji: mám v něm dvě postele.
Protože se tak nestalo, tak se trochu divila, ale raději neříkala nic. Jinak
Lerov měl úspěch. Živě vyprávěl o rodném Burduguzu na řece Angaře a o Bajkale,
nádherném jezeře vzdáleném od Burduguzu, co by kamenem dohodil. Pak ale začal
vyprávět o jiném jezeře, Aralském. Byl to smutný příběh, příběh o tom, jak
člověk úplně potupil přírodu. Nechápu, proč nám o tom jezeře vyprávěl -- musím
se ho na to zeptat --, vždyť dnes již ani neleží v Rusku.
- 5. 11. 2000
- S Lerovem jsme podnikli malý výlet do okolí Castroville. Je vidět, že má rád
přírodu: lesy, řeky, jezera a hlavně široširý prostor. Okamžitě se zajímal, kde
je tu nějaké jezero. Musela jsem ho zklamat, ale slíbila jsem mu, že na jaře
podnikneme túru k Medina Lake. Přiznám se, čekala jsem, že se mě Lerov pokusí
políbit -- myslím pořádně -- ale neudělal to. Asi ne proto, že by se styděl nebo
nebyl na ženy, ale spíš proto, že si myslí, že mi toho o sobě neřekl moc a že
než se intimně sblížíme, mám právo vědět o něm daleko víc. Dost netypické
chování u muže, ale budiž. Někdy mám dokonce pocit, že ho moc mrzí, že je
cizinec. Ale mohu se mýlit. Doufám, že se nebude vymačkávat celou věčnost. Ale
musím ho alespoň trochu pochválit, neboť když jsme se loučili, tak mi navrhl na
úterý rande. Ale musela jsem ho zklamat, čeká mě přednáška na CMU v Pittsburghu.
Slíbila jsem mu, že se ozvu.
- 7. 11. 2000
- Election Day jsem strávila klidným letem do Pittsburghu. V knize hostů v
hotelu Pittsburgh -- je blízko centra a jen 25 minut od letiště -- jsem si
všimla, že mezi oficiálními hosty konference je i dr. Dimitrij Moisevič z ruské
Akademie věd. Ještě si živě pamatuji na naše setkání na večírku ruských
přistěhovalců a jeho nepříjemnou otázku "Tak co, zvládli již Američané MAT-1?"
Kdoví, jak si žije ta krásná blondýna, která na onom večírku tak "uháněla"
Lerova. Jinak z NASA jsme tu jenom tři; je poznat, že
projekt Jupiter finišuje.
- 8. 11. 2000
- Budu upřímná, v průběhu prvního dne konference "Umělá inteligence: šance,
nebo nebezpečí pro lidstvo" mě žádná přednáška nenadchla. Popravdě řečeno,
čekala jsem víc exaktnějších přednášek. Nejtrapnější byly, jako vždy, přednášky
filozofů. Vždy, když slyším jejich bohapusté žvanění, vzpomenu si na Karla
Marxe. Sice jako první filozof a ekonom důsledně pochopil význam technologického
pokroku v moderních dějinách lidstva, ale závěry, které z toho vyvodil, jsou
minimálně diskutabilní. Těžko lze uvěřit, že boj s třídním nepřítelem v
kapitalistické společnosti napomůže vyřešit problémy moderní společnosti. I když
by mi asi odporoval, neboť by tvrdil, že v celosvětovém měřítku probíhá obrovský
nárůst totální chudoby a přitom světová ekonomika je schopná vyprodukovat
dostatek potravin, léků, textilií, splachovacích záchodů, mobilů, PC, kol, knih
atd. pro celé lidstvo. Karle, ale za tu obrovskou bídu nemůže technologický
pokrok, ale my hloupí, nenažraní, chamtiví, závistiví, po moci bažící lidé.
Koneckonců ani ty jsi nebyl jiný, jen si vzpomeň, jak tě štvalo, že nejsi tak
bohatý jako tvůj tchán a přitom bys byl tak rád žil v blahobytu a spokojeně
utrácel. Večer se konal společenský večírek; sponzoři jsou štědří. Stalo se to,
co jsem čekala. Oslovil mě dr. Dimitrij Moisevič: "Jak se mají pánové Lerov a
Miller?" Bože, ten chlap má pamatováka. Určitě je to klasický ruský surový
agent, schovávající se pod pláštíkem vědy. "Dobře, pane doktore, určitě dobře,
jak by se jinak mohli mít takoví atraktivní mladí muži." "Slečno Doveová, to rád
slyším a moc se těším na vaši zítřejší úvodní přednášku."
- 9. 11. 2000
- Účastníky konference jsem onehdy neprávem v deníku urazila, když jsem si
myslela, že po večírku budou v průběhu mé přednášky ještě spokojeně spát ve
svých betlích na pokojích. Je pravda, že někteří to trochu večer přehnali, takže
po ránu nebyli příliš čiperní, ale v každém případě poslouchali -- i když
zaujetí bylo jenom průměrné. Ovšem moje přednáška nedopadla tak, jak jsem
očekávala. Pro filozofy byla přenáška asi příliš odborná a pro informatiky a
přírodovědce asi příliš fantastická. Dotazy byly, ale měla jsem pocit, že tak
trochu ze slušnosti, aby nepanoval v sále onen trapný pocit, když není
přednášejícímu po jeho výzvě k dotazům položena žádná otázka. Ale dr. Dimitrij
Moisevič mě překvapil -- pokud si ze mě neudělal dobrý den. Během přestávky mi
navrhl, abych přednášku ještě dopracovala, řekl mi v jakých směrech, a že abych
si určila nějaké město v Evropě, že zabezpečí, aby se tam uspořádal malý
seminář, na němž bych mohla svoje myšlenky prezentovat odborníkům z východní
Evropy. Ovšem má to jednu podmínku, seminář by se měl konat do 20. prosince.
Řekla jsem mu, že je naprosto nereálné, aby mi zaměstnavatel těsně před letem
Discovery dovolil vycestovat do Evropy a také samotný čas na zorganizování
semináře je velmi krátký. Poprosil mě, abych se organizačními věcmi netrápila,
možnost ukvapeně nezavrhla, věc si promyslela a ozvala se mu do 15. listopadu
2000.
- 11. 11. 2000
- Včerejší třetí a současně poslední den konference byl zajímavý. Zaujaly mě
dvě přednášky. Barbara von Praunheim z Německa nastínila ponurý obraz příštího
tisíciletí: silné přetechnizování s neschopností řešit běžné problémy lidstva
povede k totální degradaci pojmu důstojnost člověka. Pierre Arnoul z Francie se
na naši budoucnost podíval optimističtějším pohledem. Věří, že obrovský
technický pokrok ve spojení s nasazením umělých vysoceinteligentních bytostí nám
dovolí ovládnout obrovské vesmírné prostory, a tím se člověk konečně a
definitivně osvobodí ze svěrací kazajky zvané Země. Okamžitě po příjezdu z
letiště jsem zalehla do postele. Vzbudila jsem se před půl hodinou, za chvíli
bude půlnoc. Cítím se odpočatá, ale je mi smutno. Bože, kdyby tu byl
Ten, jenž by byl jen můj; Ten, jemuž bych věřila;
Ten, s nímž bych si mohla hezky a zcela otevřeně povídat;
Ten, kdo by mě chtěl objímat i ve spánku; Ten, s nímž
bych se ráda milovala.
- 12. 11. 2000
- Moc jsem si přála, aby se ozval Lerov. Je pravda, že jsem mu slíbila, že se
po návratu ze služební cesty ozvu, ale přece nebudu první volat já; je chlap, ať
zavolá první. Muži mají asi pravdu, když říkají, že ženy neví, co chtějí.
Odpolene jsem si otevřela časopis, jenž jsem si koupila na čtení do letadla, ale
nějak jsem se během letu k jeho čtení nedostala; četla jsem si totiž román J. M.
Simmela: Všechno přiznávám, všechno ... Simmel je skvělý vypravěč a jeho němčina
je čtivá. Ale k časopisu. Uvnitř se skoro přes celou stránku na sebe usmívají
Frank a Ruthie. Myslím, že je to upřímný a šťastný smích. Již v pohoří Wildcat
jsem to tušila, že to takto skončí. Přeji jim to, ale loučení 1. ledna 2001 jim
nezávidím. Dlouhých sedm let, z nichž se může stát věčnost ...
- 13. 11. 2000
- Celé dopoledne jsem psala zprávu z konference. Na osobním jsem odevzdala
hlášení o návrhu dr. Dimitrije Moiseviče. Ne snad proto, že jsem od přírody
práskač, ale proto, že chci vědět, co chytré hlavy z bezpečnostního vymyslí,
když jim to personalisté bonznou. S Peggy jsme se domluvily, že si ve čtvrtek
poklábosíme při dobré večeři.
- 14. 11. 2000
- Hned ráno si mě zavolal "personalista" Nick Miller na osobní pohovor; milý
Nicku, jestli ty jsi personalista, tak já mám čtyřky. Podrobně si nechal
vysvětlit vše kolem návrhu dr. Dimitrije Moiseviče. Poslouchal zaujatě. Čistě
hypoteticky se mě zeptal, že kdyby mi bezpečnostní dalo souhlas k výjezdu na
seminář, kterou evropskou zemi bych si vybrala. Odpověděla jsem bez dlouhého
přemýšlení: "Česko, přesněji Masarykovu univerzitu v Brně, a ještě přesněji
Fakultu informatiky." "Proč?" "To je prosté, byla jsem tam na studijním pobytu a
ráda bych se opět podívala do Brna -- a proč navíc ne za státní peníz -- mám tam
řadu známých a přátel." Čekala jsem, že se Nick Miller nad mou upřímností
alespoň usměje, ale nestalo se, jenom suše řekl: "Slečno Doveová, poletíte."
- 15. 11. 2000
- Dr. Dimitriji Moisevičovi jsem sdělila e-mailem, že návrh na vedení semináře
přijímám; pochopitelně jsem mu i připsala, že vše se děje se souhlasem
bezpečnostní sekce. Místo konání jsem uvedla stejné jako Nickovi Millerovi. Ten
mi narovinu sdělil, že celý seminář bude odposloucháván, že jsem volavka a že
nesmím nikomu nic ani špitnout. Státní zájem. Opáčila jsem: "Ale to vše přece
musí být Rusům jasné." "Slečno Doveová, my víme, že to musí být Rusům jasné, ale
dočerta, řekněte mi, proč o tak naivní divadlo tak zatraceně moc stojí?" "Tak to
nevím a je mi to jedno. Hlavní je, že se podívám gratis do Brna a ještě si
vyúčtuji cesťák. I můj vědecký vedoucí bude mít radost, budu mít další čárku."
Nick Miller se nakonec přece jen nad mou upřímností usmál.
- 16. 11. 2000
- Peggy se definitivně zbláznila. Ne snad proto, že se rozešla se svým
přítelem, učitelem Harvey Traskem, ale proto, že se rozhodla, že to teď zkusí
zcela jinak. Vzala si do baráku bezdomovce. Odvšivila ho, nakrmila ho, oblékla
ho a když to, co sebrala na ulici, opět vypadalo jako člověk, tak zjistila, že
to byl kdysi také učitel, ovšem učitel, kterého jeho žena za vydatné pomoci
svého právníka -- ale i milence -- připravila o vše. Prostě Peggy má štěstí na
učitele. Ale nemůže si ho vynachválit. Rád vaří, luxuje, dokonce občas vyžehlí a
hlavně začal Peggy učit latinu. Že nemůže pochopit, jak mohla žít bez znalosti
latiny, tak nádherný jazyk. Tak to mě podržte, Peggy se pustila do latiny, jsem
zvědavá, jak jí ten elán dlouho vydrží. Nemohla jsem se nezeptat: "Peggy a co
sex?" "Mau, nekecám, to je ti ale zvíře."
- 17. 11. 2000
- Lerov je kapánek drzý, dnes mi zavolal do práce, že pan Dieter by nám půjčil
domek, jenž zdědil po svých rodičích v městečku Bath, je to těsně nad Lake
Conroe. Prý je tam na podzim velmi pěkně. Pochopitelně jsem mu chtěla hned něco
říct, ale když jsem si vzpomněla, že Peggy zachránila bezdomovce, tak jsem si v
duchu řekla: Proč bych i já nemohla zachránit jednoho chlapa z Ruska? Pokrok je
v tom, že ten chlap z Ruska konečně vezme svůj vůz. To mu trvalo, než si dal
svoje BMW do pořádku, a to si ještě říká automechanik. Je 17:00 a já se každou
chvíli vydám napospas Lerovi. Když si pomyslím, jak my Američané máme komplexy z
Rusů a Číňanů, tak bych si zasloužila přinejmenším vyznamenání. Snad to přežiju.
Dr. Dimitrij Moisevič se zatím neozval ...