Něco málo o samotě

Dušan Polanský

Každý ví, že slovo samota je mnohovýznamové, nemluvě o tom, že každý z nás každý jednotlivý význam tohoto slova vnímá v jemnostech a odstínech trochu jinak. Z hlediska jiných jazyků asi se mi nejvíce líbí univerzální francouzské slovo une solitude, které vyjadřuje jak psychickou samotu či osamělost, tak i osamělé místo. Němci mají pro to dva výrazy: pro osamělé místo die Einöde, pro osamělost die Einsamkeit. Pokud jde o angličtinu, ta pro osamělost převzala francouzské solitude, pro zeměpisnou samotu používá výraz secluded place, ale básnicky opět solitude. Pro osamělost, přesněji opuštěnost, mají ještě výraz loneliness.

Samota z hlediska zeměpisně-hospodářského obvykle označuje osamocené venkovské lidské obydlí tvořené malým zemědělským hospodářstvím, což obnáší jeden nebo několik málo domů. Možná si v této souvislosti vzpomenete na výborný český film z roku 1985 Zánik samoty Berhof. Sice na klasické samotě jsem nikdy nebydlel, ale v mládí jsme bydleli 6 let na Jižním Slovensku v Dolnom majeri (dnes Alexandrov Dvor), což obnášelo asi 10 obydlí a zemědělská stavení. Žádný obchod, škola daleko, stejně jako lékař, prostě jenom obydlí. Mně se tam docela líbilo a izolovanost této usedlosti od civilizovaného světa mi ani tak nevadila. Jenomže dítě vnímá svět jinak než rodiče, které se musí o děti postarat, v případě mých rodičů dokonce o čtyři.

Pocit samoty může vzniknou i tam, kde člověk žije v prostorovém luxusu. Vlastníte nádhernou velikou vilu, hromada pokojů, hezká zahrada, a přitom tam žijete kupříkladu jenom s partnerem, jelikož nemáte děti, potažmo děti již vyletěly z hnízda do světa. A postupně si uvědomíte, že tenhle luxus si ani tak moc neužíváte, není vám k radosti, ale hlavně slouží pro častý úklid a požírá hodně energií. Pokud jde o mně s nadměrným prostorem jsem nikdy problém bohužel neměl. Až do svých 19 let, tedy do skončení střední školy, mi naopak samota chyběla. Vlastní pokoj, to by bylo sci-fi, vlastní pracovní stůl, to by byla pohádka, vlastní kout, kam bych občas mohl zalézt a být sám, to by bylo bohatě v té době stačilo, jenomže nic z toho nebylo. Proto se nedivte, že po skončení střední školy jsem de-facto z rodiny alespoň fyzicky zdrhl. Ekonomicky to nešlo, občas jsem musel rodiče i dva bratry ekonomicky ještě dlouho podporovat.

Leč asi největší prostorová, a navíc naprosto tichá samota čeká člověka ve vesmíru, když se vydá k vzdálenějším planetám. Vesmírnou samotu psychologicky docela věrně vyjádřili tvůrci filmu Vesmírná odysea, z roku 1968, který režíroval Stanley Kubrick, jenž se rovněž podílel na scénáři spolu s Arthurem C. Clarkem, jehož kniha 2001: Vesmírná odysea byla napsána souběžně s tvorbou scénáře filmu. Film je panoramatický a záběry relativně pomalu se pohybující vesmírné lodi v obrovském tmavém vesmíru osvětlovaném jenom světlem hvězd jsou neopakovatelné. I délka filmu 149 minut, v němž se toho až tak moc neděje, umocňuje pocit nekonečné prostorové samoty a osamělosti astronautů.

Pak je tu samota v smyslu sociologicko-psychologickém, přesněji pocit osamělosti člověka, kterému chybí dostatek sociálních kontaktů s jinými lidmi, čímž se dostává do sociální izolace, nemá si s kým popovídat o svých problémech, starostech, přáních a tužbách. Ovšem je pravda, že jsou lidé, prý jich není mnoho, kterým tento stav vyhovuje, jsou to tzv. vlci samotáři. Řekl bych, že tak trochu, ale ne úplně, k nim částečně patřím i já. Ovšem jakási dílčí osamělost, izolovanost může nastat i v případě, kdy jednotlivec společensky, sociálně a ekonomický funguje, nemá problémy v komunikací s okolím, ale jaksi nenachází spřízněnou duši, s kterou by si mohl popovídat zcela otevřeně o tom, co ho trápí, co by chtěl důvěrně sdělit někomu, komu zcela důvěřuje. Pak si vyslechnout jeho názor, aniž by se musel obávat, že nebude pochopen nebo bude přesvědčován k jinému postoji. Jednoduše ten druhý jej akceptuje takového, jaký doopravdy je bez ohledu an okolí či jiné lidi, tedy jako člověka o sobě, viz filozofický pojem „věci o sobě“ (Ding an sich), který charakterizuje věci tak, jak existují samy o sobě, nezávisle na člověku a jeho poznání.

Nejsmutnější samotou je samota, přesněji opuštěnost ve stáří. Když jsme se nastěhovali na jaře 1990 do paneláku v Brně, vedle nás v bytě 1 + 1 bydlela stará paní, které již nezvládla schody do druhého patra (výtah nemáme), navíc jsou ještě schody u vchodu. Nemívala téměř žádné návštěvy, vždy jsme ji nakoupili, co nám napsala na lístek. Byla vděčná za jakékoliv krátké popovídání si o čemkoliv. Něco jiného, když o samotě jenom slyšíte či o ni mluvíte, nebo ji doslova cítíte přes tloušťku panelákové zdi nebo si s takovým člověkem povídáte. Znal jsem pána, který pravidelně chodil do Dřeváku, což je romantická dřevěná hospoda na čerstvém vzduchu v Bystrci u kostela, jinak mu místní štamgasti říkali profesor (celý život učil na stření škole), který v důchodu každý den navštěvoval svoji maminku. Za tohle jsem si ho nesmírně vážil. Nechci na nikoho apelovat, ale každý člověk si zaslouží dožít svůj život důstojně, tedy především s pocitem, že je tu pro něj stále někdo blízký, kdo ho vyslechne, polituje, ale především mu dodá alespoň kapku optimismu.

Určitě stojí za zmínku tvůrčí osamělost, poměrně častá v uměleckém a vědeckém světě. Sice se může stát, že vás vaše okolí vůbec neakceptuje, nechce vám rozumět, odmítá váš názor, teorii, ale horší je, že někdy se vůči vám chová dokonce agresivně. Jsou známé příběhy malířů, kteří za svého života to neměli po materiální stránce vůbec lehké, ale dnes se jejich jednotlivé obrazy prodávají za miliony dolarů. Pokud jde o vědce, doporučuji si přečíst na Wikipedii tragický příběh britského matematika Alana Turinga (1912 – 1954). Došlo to tak daleko, že v září 2009 se britský premiér Gordon Brown jménem vlády omluvil Alanu Turingovi za příkoří, které mu bylo způsobeno, když byl po válce odsouzen pro homosexualitu. O něco později spáchal sebevraždu. I Mikoláš Koperník, Galileo Galilei či Giordano Bruno by mohli vyprávět o nepochopení jejich vědeckých objevů a jejich izolovanosti od tehdejší společnosti. Posledně jmenovaný byl dokonce z vůle tzv. křesťanů upálen.

Ale i dnes si mnozí lidé nedají pokoj, často jsou mezi nimi i lidé velice vlivní, politici apod. Všem těmto vadí lesby, gayové, bisexuálové a transgender osoby (souhrnně tzv. LGBT). Typickou ukázkou jsou ostré diskuze o významu klasického manželství (muž a žena) a odporu k neklasickému manželství (právě mezi LGBT). Tyto bouřlivé diskuze jsou nejednou až mravokárné, ale říkám si, že zase to nebude až tak horké, vždyť polovina klasických manželství se rozvádí, úspěšní muži velice často upgrajdují časem své opotřebované a zestárlé manželky, a nemluvě už vůbec o tom, že hodně, hlavně mladých, rodin žije nadivoko, tedy bez úředního papíru. O nevěrách v klasickém manželství raději pomlčet. Význam klasického manželství, kromě snadné dostupnosti sexu a vzájemné lásky, je hlavně v ekonomické rovině, větší schopnosti přežít zlé časy, aspektu dědictví a v neposlední řadě radosti z výchovy dětí. Ptám se, proč tyhle výhody a radosti nedopřát i neklasickým manželstvím? Já jsem pro.

Skončíme alespoň zmínkou samoty či osamělosti z absence opravdové lásky či vzájemného nepochopení partnerů nebo osamělosti coby důsledku odmítnutí nabídky lásky někým, o jehož lásku a život s ním moc stojíme. Víme, že podobné situace jsou asi nejčastějším námětem tvorby autorů v literatuře, divadle a filmu. Konkrétní variabilita zpracování těchto námětů je snad nekonečná. Výsledek je většinou ale tentýž: nelehce snesitelná duševní samota a prázdnota jednotlivce uprostřed davu. Ovšem nic nelze absolutizovat, jsou lidé, kteří se dokážou se svojí samotou dobře a rozumně vyrovnat, nachází smysl života v různých aktivitách, zájmech či nezištné pomoci těm, kteří to potřebují, a tak se samota nejednou stává zdrojem tvůrčí inspirace a neobvyklých počinů v různých oblastech lidského života. O tom by současnost, ale i historie mohla vyprávět dlouhé hodiny. A to je ve zkratce asi vše.

V Brně 1. října 2022

Domů | Zaslepení | Články | Nejen básně v próze