Dušan Polanský
Psát o zaslepení z moci – v tom smyslu, jak dnes pojem moc chápeme, tj. jako právo a praxi uplaťňování násilí – je jako nosit dříví do lesa nebo tvrdit, že jsme právě teď, jako první na světě, objevili novou zákonitost, že každé ráno vychází slunce. Zaslepení z moci ve výše uvedeném smyslu je nejsilnější, nejsugestivnější, nejpřítažlivější zaslepení jaké současné lidstvo zná. O jejím zneužívání, svévolném uplatňování a vymáhání byly popsány stohy papíru, vyšly a vychází tisíce knih, článků v časopisech, v sbornících na Internetu atd. Když dnešní člověk slyší slovo moc, jaksi automaticky si přidá k němu slovo peníze a spojení moc a peníze mu zní zcela normálně, všedně, vždyť to je to, o co všichni usilují, lidé, státy, různé spolky, politické strany, mafie, zločinci, spolky, sekty apod. Je otázkou, zda lze k takovému chápání moci vůbec ještě něco napsat nového, přínosného, případně se alespoň pokusit podívat se téma moci snad o kousek jiným pohledem. Současně se zcela přirozeně nabízí i jiná otázka: Je to opravdu jenom jediná moc, která ovlivňuje naše životy? Není žádná jiná? Určitě každého čtenáře napadlo spojení: moc lásky. Ale jistě někoho napadli i další moci. O některých se alespoň krátce zmíníme.
Pokud budeme mluvit o moci v dnes nejběžnějším významu, tak se budeme pohybovat v prostoru vyspělých demokratických států, neboť psát o takovéto moci a především jejím uplatňování v nedemokratických státech je přece jenom trochu o něčem jiném.
Je vždy poučné sledovat, jak získání i nepatrné moci nad jinými lidmi změní většinu z nás. Je to až k neuvěření, že lidé, jež se nám jevili jako docela normální, s nimiž bylo možné jakž takž fungovat, se po vystoupání na žebříčku moci chovají naprosto jinak, jsou jako vyměnění. Moc nad jinými je náhle změní. Jsou uchváceni mocí. Mají povýšené vystupování, vedou důležitě porady – ale nikdy ne nedůležité porady –, nechávají se zpracovávat různé nesmyslné plány, přehledy, prezentace atd. Určitě každý člověk zapojený do pracovního procesu a nemající vedoucí funkci takovouto změnu přímo zažil na vlastní kůži nebo alespoň ji měl možnost pozorovat svým bystrým a vnímavým okem u jiných nadřízených. Je obvyklé, že lidé silně prožívající svoje právo uplatňovat moc neradi na sebe berou odpovědnost; jakmile dojde na lámaní chleba a je ohroženo jejich mocenské postavení neúspěšným projektem, nesplněným důležitým úkolem apod., přesunou pružně odpovědnost na podřízené. Já nic, já jsem jenom jeden z vás.
Často, ale určitě ne vždy, je zajímavé sledovat fungování schématu uplatňování moci tam, kde jsou dva šéfové, jeden oficiální a druhý výkonný. Typický příklad je u velikých nemocnic, kde vedoucím kliniky je přednosta a výkonným ředitelem je zástupce přednosty, běžně se mu říká primář. Ten z pohledu přednosty, který využívá své pozice hlavně ve svůj prospěch, musí splňovat dvě důležitá kritéria: musí bezvýhradně akceptovat vedoucí postavení přednosty; jeho funkce pro něho musí hodně znamenat z pohledu naplnění jeho osobních ambicí a musí se cítit na koni, když uplatňuje moc, bez ohledu na to, zda jeho rozhodnutí jsou vždy optimální či kvalifikovaná. Nesmí to být typ, který tuhle funkci chápe především jako odpovědnost, jako výzvu ke zkvalitnění fungování pracoviště, a je ochoten v případě nesprávného rozhodnutí přednosty kvalifikovaně argumentovat, přít se, navrhovat a dožadovat se optimálního řešení. Tímto jednáním by totiž znevažoval z pohledu přednosty jeho výhradní postavení. Často se tento model uplatňuje i u soukromých subjektů, kde by teoreticky měl fungovat trh, tj. měla by být snaha ustanovit do funkce výkonného ředitele schopného a kvalifikovaného odborníka.
Ale je ještě jiné chápání moci, které až do 14. století dominovalo západní civilizaci. Je to moc něco umět kvalitně udělat, zvládat brilantně nějakou činnost; něco svými znalostmi, inteligencí, uměleckým nadáním zrealizovat; svými schopnostmi vynikat nad lidmi ze svého okolí; umět vést kolektiv k realizaci díla, jež bude lidem sloužit, fascinovat je, vyvolávat u nich pocit krásna ještě po mnoha generací poté co spatří světlo světa. Je to moc, která vyvolává u většiny ostatních lidí obdiv, úctu, pokoru k nositeli takovéto moci či umění. Není to krásnější chápání moci než ta naše moc, která slouží pouze mně, abych ukojil svoji touhu po ovládání lidí, po funkci, po penězích? Proč v 14. století nastává postupný obrat od takto krásně, lidsky chápaného pojmu moci k moci uplatňování násilí? Především tahle změna probíhala postupně, trvala málem čtyřista let, bylo ji možno vysledovat hlavně v učení západních filozofů, jako např. u Barucha Spinozy, Francise Bacona, Thomase Hobbse; a vyvrcholila v díle Friedricha Nietzscheho, který definitivně chtěl odebrat moc nad lidmi Bohu a místo něho ustanovit vládcem nad obyčejnými lidmi Nadčlověka. Příčin uvedené změny je několik. Jednou z nich je postupný nástup kapitalismu, kde zisk se stává málem jediným měřítkem úspěšnosti; další je snaha po zavedení práva, tak je známe dnes, tj. jako uplatňovaného násilí ze strany státu vůči jednotlivci; postupné vítězství rozumu, racionalismu nad těžko uchopitelnou vírou, něčím zdánlivě iracionálním; od této příčiny byl již jenom krok k zavržení Boha, který měl moc na všemi lidmi. Boha nahrazuje Nadčlověk, jehož hlavním cílem je pevná až krutá vláda nad obyčejnými lidmi.
Než budeme pokračovat dále, uděláme si malý exkurz do německého jazyka. Tento jazyk umí lépe rozlišovat výše uvedená dvě chápání moci. Die Macht se obvykle rozumí mít moc nad kým či čím, z tohoto slova přímo cítíme především onu silovou moc, kdežto das Können je umění, schopnost, dovednost. Můžeme říct, že v dnešnímu chápání moci dominuje právě die Macht.
Ale nebuďme pesimisti, jsou i jiné pozitivní moci. Moc lásky dokáže být inspirující, tvořivou sílou, díky níž jsme schopni prožít nejen krásný manželský a rodinný život, ale nás dokáže inspirovat i k špičkovým pracovním či jiným výkonům. Bohužel jako každá moc, i ona má i odvrácenou, ničivou, zhoubnou tvář. Jakmile moci lásky propadneme zcela a vytratí se z ní „pozemskost lásky“, je obvykle zle. Asi nejznámější mýtus o ničivé síle „nepozemské“ romantické lásky je mýtus Tristan a Izolda z 11. nebo 12. století. Opravdová moc lásky nikdy nemůže být podmíněna opětováním lásky. Láska znamená milovat, i když se nedočkáme kýženého opětování naší lásky. Tahle hluboká, krutá pravda je na pochopení smyslu lásky to nejtěžší. Moc lásky ztrácí věškerou moc, pokud nedokážeme milované bytosti, která naši lásku neopětuje, nejen upřímně přát v jejím životě štěstí, ale mít z jejího štěstí, které nalezla mimo nás a bez nás, upřímnou radost. Je těžké takhle vnitřně chápat neopětovanost naší lásky, většina z nás to nikdy ani nedokáže, protože nás ovládá touha mít. Znovu a znovu se ptáme: Co mám prakticky z toho, že já ji nebo jeho miluji a on nebo ona mě nemiluje a nemohu s ní nebo s ním žít? Cesta k pochopení uvedené paradoxní kruté nerovnice opravdové lásky je těžká, nelze ji pochopit rozumem, jedině srdcem. Když ji vnitřně pochopíme a dokážeme se s ní vyrovnat, teprve pak poznáme moc opravdové lásky. Moc lásky skrýva ještě jedno veliké nebezpečí: touha milovanou bytost vlastnit, mít nad ní absolutní moc. Taková moc nemá s mocí lásky nic společného, je to jenom transformovaná moc lakoty do jakési zdeformované moci lásky. Možným nebezpečím může být i moc racionální lásky. Častým příkladem uplatnění moci racionální lásky ze strany mužů je situace, když žena touží po dítěti. Homo Racionalis ji obvykle vysvětlí, že ještě ne, že nenastal ten pravý čas, že nejdřív se musí vybudovat hmotné zajištění. Homo Racionalis zatím chce jenom hromadit statky a pravidelně souložit, pak že se uvidí. Ženy často uplatňují racionalitu v tom, že jakmile mají to hlavní po čem touží, děti, tak partnera odsunou stranou a spíš ho vnímají jenom jako někoho, kdo především je grarantem ekonomické jistoty a pomáhá zabezpečovat chod domácnosti.
Nejsilnější mocí je moc opravdového kamarádství, přátelství. V jedné písničce se zpívá, že přátelství je víc než láska, a je to pravda, neboť láska nám nabízí sladkou odměnu v podobě erotického života, kdežto přátelství, kamarádství je založeno na bezvýhradní důvěře a úctě dvou lidí, v němž nejvyšší odměnou je poskytnutí pomoci kamarádovi, jenž se ocitl v nesnázích či potřebuje pomoc. Poskytnutí pomocí kamarádovi bez očekávání opětování této pomoci, je nejvyšší odměnou, tj. kamarádství nemůže být založeno na známém: Já na bráchu, brácha na mě. Bohužel i tahle moc má svoji odvrácenou tvář, kterou je vypočítavost. Pozná ji každý, komu se podaří vystoupat výš na společenském řebříčku. Najednou je kamarádů jaksi až moc a neopomenou se připomenout i ti bývalí, kteří na nás v minulosti z racionálních důvodů jaksi zapomněli. No a my jsme často tak slušní, že je nepošleme někam.
Silnou, hluboce lidskou, mocí je moc odpouštět. Má ji každý člověk, který poznal pocit zrady, zklamání ze strany toho, hoho miluje či ho má rád. Aktu odpuštění by mělo předcházet přesvědčení že ten, kdo mu schválně něco nehezkého udělal, uvnitř toho upřímně lituje. Ovšem i tahle moc skrývá v sobě jedno veliké nebezpečí, a to je snaha odpuštěním držet toho, komu jsme odpustili, v šachu. Moc odpouštět se pak stává racionálním nástrojem, jenž se transformovala v moc ovládat. Odpouštějící vidí sebe jako toho hodného, ani ho nenapadne hledat u sebe chyby, kdežto toho, komu odpustil, vidí jako toho horšího či dokonce zlého, toho, který za vše může. Pokud ten, komu bylo odpuštěno, vycítí v odpuštění tento prvek racionálnosti, je jenom otázkou času, kdy u něho nastoupí pocit ponížení. Častým začátkem tohoto pocitu je položení otázky s nádechem hrozby: Doufám, že dodržuješ to, co jsi slíbil?! Tahle otázka by neměla být nikdy vyslovena, neboť až příliš často odráží racionalismus zdánlivě upřímného odpuštění.
Jsou i vyloženě negativní moci. Nejnebezpečnější po oné touze po moci je určitě moc nenávidět, opět ji má každý z nás potenciálně v sobě. Je tak lehce uchopitelná, je přímo po ruce, vždyť je kolem nás tolik důvodů nenávidět. Nenávidět lze konkrétního člověka, rodinu, celé skupiny lidí, etnika, rasy, politické strany, sportovní kluby, práci atd. Je důležité pochopit, že nenávist nás nemilosrdně stravuje, probouzí v nás další zlo, život se nám postupně stává kolbištěm nepokojného zápasu nejen s tím koho nenávidíme, ale i s námi samotnými. Ale o nenávisti si povíme někdy více, zaslouží si to.
V Brně od 19. do 25. srpna 2011.