Dušan Polanský
Nedávno jsem se v jakémsi článku dočetl, že žijeme v době elit a že jejich radám a názorům bychom měli naslouchat. Abych hned v úvodu vyprofiloval jasně svůj postoj k elitám, hned sdělím svůj názor na zmíněné doporučení: Jen probůh to ne!
Stalo se módou, že především mediálně známé osobnosti a ti, co si o sobě myslí, že jsou více než většina občanů, si přisvojili právo vyjadřovat se málem ke všemu, co souvisí se životem celé společnosti. Nárokují si monopol na šíření názorů už jenom z toho důvodu, že prý oni jsou ti správně inteligentní a vzdělaní. Jednoduše řečeno, stala se z nich kasta majitelů pravdy. Podle elit, my hlupáci ničemu nerozumíme, maximálně se hodíme na to, abychom se zabývali výrobou a produkcí materiálních statků a poskytováním základních služeb. To, že si myslíme, že ten, kdo je známý v nějakém oboru lidské činnosti, nemá právo dávat rady i tam, kde o tom toho moc neví nebo dokonce neví vůbec nic, je od nás pěkně hloupý názor. Měli bychom pochopit, že už jenom to, že se někdo narodil v rodině, kde rodiče nebo prarodiče něco znamenali, již málem automaticky z něj dělá člena elity národa. Prostě elity jsou ti vyvolení, podle jejichž názorů máme myslet a konat.
Kdo to vůbec elity jsou? Většinou se rekrutují z absolventů humanitních a společenských oborů na vysokých školách, pak z řad umělců, spisovatelů, herců a nesmíme zapomenout na veledůležitou skupinu absolventů právnických fakult. Z výčtu je na první pohled poznat, jsou to povětšinou lidi pohybující se v oblasti duchovní nadstavby, tedy tam, kde se nevytváří materiální hodnoty, zemědělská produkce nebo se neposkytují služby související se zajištěním chodu běžného života. Elity jsou pouze spotřebitelé toho, co materiální a zemědělská sféra a zmíněné služby vyprodukují. Z toho lze dovodit, že většina z nich je odtržena od reálného života, kde se něco uchopitelného a důležitého pro existenci člověka a společnsoti vytváří. Nelze se proto divit, že elity často podceňují materiální stránku života společnosti. Je tu ale jedna důležitá výjimka, ta se týká jejich osobního materiálního blahobytu. Tam jsou obvykle elitáři naopak nebývalé pragmatičtí, ale abychom jim nekřivdili, podobné je to u většiny nás. Jaképak copak, o peníze jde až v první řadě. Nakonec zde je pregnantně vidět, co je pro zajištění existence člověka nejdůležitější.
Odkud se najednou tolik elit vzalo? Prvně si musíme uvědomit, že právě materiální rozvoj společnosti založený na technickém a technologickém pokroku umožnil uživit početnou armádu lidí pracujících mimo výrobní sféru, zemědělství a služby spojené s chodem běžného života. Bez toho základního předpokladu by nebyl možný prudký nárůst lidí s čistě humanitním, společenským a právním vzděláním. Ovšem to k zdůvodnění jejich nárůstu plně nepostačuje. Došlo i k významným zásahům státu, kupříkladu u nás po revoluci v roce 1989 byly v značném rozsahu rušena odborná učiliště, absolventy učilišť měli nahradit kupříkladu i studenti gymnázií, kteří nebudou pokračovat ve studiu na vysokých školách. O hlouposti tohoto dílčího názoru je zbytečné se zmiňovat, nakonec to potvrdila společenská praxe. Rovněž nebývalé se zvýšil počet fakult zaměřených na studium společenských věd, humanitních oborů a práva. Dokonce i na základních školách došlo k zrušení předmětu Dílny. Důvod byl prostý, smrděl odporným materialismem. To, že dnes se tento předmět opět začíná nenápadně zavádět, ponechme stranou. Zkráceně bychom mohli říct, že duchovní aspekty života společnosti jsou dnes často prezentovány jako základní, kdežto výroba a základní služby nezbytné pro chod společnosti jsou cosi vedlejšího, co lze zajistit bez většího úsilí. Jinak velice podobný styl myšlení převládá i na Západě. Dokonce tam je to ještě horší, protože na rozdíl od východním bloku, kde do společenských změn na konci 80. let byla až neúměrně moc preferována materiální stránka života, viz např. vysoké směrná čísla absolventů technických škol a odborných učilišť před rokem 1989, na Západě již od 70. let začal postupně převládat bezbřehý pseudohumanismus a multikulturalismus.
Pokud jde o prudký nárůst počtu lidí s netechnickým vzděláním, je si nezbytné připomenout i historický aspekt typický především pro Evropu 20. století. 1. a 2. světová válka, občanská válka v Rusku po roce 1917 a v neposlední řadě i hromadné vraždění třídních nepřátel v SSSR před 2. světovou válkou způsobily obrovský úbytek kvalitního mužského genetického materiálu. Většina z těch, co byli na tom dobře po fyzické i duševní stránce, padlo. Přežila především většina těch, co nebyli odvedeni, nebo v případě SSSR nekladli odpor nově nastupujícímu režimu, tedy byli to lidé spíše přizpůsobiví. Důsledkem toho bylo, že v poválečné Evropě se vytvořil obrovský prostor k postupu na vyšší posty právě i pro méně schopné. Známe to, jednooký mezi slepými králem. Jenomže po válce Evropa ještě nebyla tak bohatá, aby tento trend byl tak výrazný jako koncem 20. a začátkem 21. století. Prioritu v poválečné Evropě měla jednoznačně výroba, bylo potřeba obnovit fungování ekonomiky, protože lidé potřebovali především jíst a bydlet. V tomto období vliv tzv. elit byl minimální i z dalšího důvodu, v křesťanské civilizaci zuřila studená válka, šlo o to, kdo komu vykroutí krk. A to bez kvalitních zbraní a početné armády nedokážete, což ale stojí hodně peněz. Bylo to období zuřivé ekonomické soutěže. Duchovno na tohle běsnění jenom pohlíželo s patřičným respektem. Intelektuální projevy odporu vůči této situaci sice zde byly, ale jejich dopad na život společnosti nebyl až tak významný.
I přesto všechno, co jsme již zmínili, vysoké počty elit, multikulturalistů a vůbec vysoký počet lidí s humanitním a společenským vzděláním by nebyl možný bez dalšího důležitého faktoru. Mnozí rodiče z předválečné, válečné a poválečné generace snili o tom, že jejich děti budou mít lepší život než oni. Obětovali proto vše, tvrdě pracovali, strádali. A mnohým rodičům se opravdu podařilo tento sen naplnit, jejich děti získali nejen vzdělání, tím pravým vzděláním bylo pochopitelně humanitní nebo společenské o právech ani nemluvě, ale dostali od nich do vínku i to nejzákladnější pro dobře zajištěnou existenci: vlastní bydlení. Mnozí ze současné generace čtyřicátníků a ještě mladších se jaksi automaticky bez osobního přispění dostávají k materiální statkům, které jim umožňují život žít okamžitě naplno, bez jakéhokoliv uskromnění a bez tvrdé práce. Jejich hlavním smyslem života se stalo osobní štěstí. Dokonce si ho umí představit i bez vlastní rodiny a dětí, což pro jejich rodiče bylo zcela nepředstavitelné. Život se pro mnohé stal jakousi pohádkou bez odpovědnosti. Jak vůbec někdo může mít těžký život, když já, aniž bych se přetrhl, mám vše? Mezi takto zajištěnými lidmi a těmi, kteří takové štěstí neměli, se vytvořila nejen sociální, ale i myšlenková propast dovršená tím, že ti, co jsou na tom velmi dobře, se prohlásili za pravičáky, ti, co na tom dobře nebyli nebo nejsou, se ani nemuseli za nic prohlašovat, jaksi automaticky se stali levičáky, tedy nesamozvanými levičáky z pohledu samozvaných pravičáků.
Takže máme zde myšlenkovou propast. Jedni vidí svět jednoduše, jak by také ne, když jejich život není až tak těžkým. Pro ně není problém si kupříkladu představit integraci milionů imigrantů v rámci Evropy, vždyť co, definici integrace vymysleli, teď ji již stačí, aby ji ti méně inteligentní jenom v praxi realizovali. Že je to vše o penězích? No a co, přece je vyprodukujte, my už je správně rozdělíme! Že je to i o milionech nových bytů, no, co, tak je vy, holoto hloupá, postavte, vždyť to není žádná věda. A vůbec, neotravujete nás s takovými prkotinami. Směr jsme vám ukázali, tak se čiňte. Elity dokonce umí identifikovat a pojmenovat řadu jiných problémů trápících náš současný svět, i v hrubých rysech nastiňují i jakási řešení, ale ovšem zcela konkrétní řešení těchto problémů raději nechávají na ty méně povolané. Chtějí pouze radit, ale osobní odpovědnost nechtějí převzít. Jenomže aby se tohle většinou zcela nerealistické uvažování proměnilo v teze, které společnost či chce nebo nechce, musí brát vážně, musel se naplnit jeden důležitý předpoklad. Absolventi zmíněných oborů a lidé z „lepších rodin“ museli ovládnout poměrně veliké procento mocenských postů v úřadech, ve vládě, státních a nadnárodních institucích, teprve pak měli šanci postupně a systematicky prosazovat svůj vliv na celou společnost. To, co se zdálo v minulosti málem nemožné, se teď začátkem 21. století stalo realitou. Především cestou EU, přesněji eurobyrokratů a představitelů multikulturního myšlení na důležitých mocenských postech jsme přesvědčování o správnosti naprosto šílených nápadů, které bohužel nejsou už jenom nápady u kafíčka v kavárně, ale stávají se cestou zákonů i konkrétními pokyny k realizaci.
Úsměvnou ukázkou takového šíleného nápadu V České republice jsou nedávné volby hlavy státu, prezidenta. Ten dosluhující se elitám vůbec nezamlouval – popravdě nezamlouval se i hodně občanům, nakonec i mně, třebaže jsem ho nakonec volil –, tak se elity radily, radily a vytáhly z klobouku vědce, popravdě spíš byrokrata z oblasti vědy než opravdového vědce. Neslaný, nemastný, bez vlastního názoru, bez politických zkušeností, pouze co uměl, že se prezentoval jako slušný člověk. Kdyby se prezidentem stal, byl by jenom poslušnou loutkou v rukách elit. A div se světe, náš vědec to nakonec prohrál jenom velice těsně! Na tomto příkladu bylo jasně vidět, že elity dokázaly oslovit velikou část voličů. Je pravdou, že sebekritičtější část elit po vystřízlivění z porážky uznala, že s tím vědcem to byl vyloženě zlý nápad, ale větší část se s porážkou nedokáže smířit dodnes, ačkoliv volby byly demokratické. Tento příklad uvádím jenom proto, že zde je pregnantně vidět základní povahový rys elit: neochota připustit jiný názor, než je ten jejich. U multikulturalistů k tomu přistupuje ještě jeden rys, nazval bych jej farizejským, tváří se, že překypují láskou k celému lidstvu, přitom je pěkně serou lidé, kupříkladu takoví jako jsem já. U eurobyrokratů je jejich počínání vcelku průhledné, sedí na pohádkově placených flecích a chtějí svou moc dále upevňovat a rozšiřovat. Popravdě kdo z nás by konal jinak, býti na jejich flecích? Dobře placené místo bez odpovědnosti mění charakter každého člověka vždy k horšímu.
Pro elity je typický odpor k možnosti, že by se prostí občané mohli vyjadřovat k důležitým otázkám. Typickou ukázkou v podmínkách ČR je jejich odpor k obecnému referendu. Argumenty jsou v podstatě dva: prostí občané nemají k tomu dostatek informací, aby se mohli kvalifikovaně rozhodovat o důležitých otázkách, a hlasování o důležitých otázkách zbytečně národ rozděluje, viz prý rozdělení národa pří poslední volbě prezidenta. To, že právě spolurozhodování o důležitých otázkách občany k demokracii učí, nechtějí ani slyšet. Občan se může demokracii naučit jenom tak, že se naučí akceptovat názor vítězné strany. V předchozích prezidentských volbách jsem volil Karla Schwarzenberga, jak je známo, prohrál. Mým prezidentem se bez většího váhání stal Miloš Zeman, o tom totiž demokracie je, akceptovat výsledek demokratické volby. Tam kde schopnosti akceptace názoru většiny chybí, tam demokracie nemůže dobře fungovat. Nakonec v případě prvního zvolení prezidentem Miloše Zemana se v čase imigrantské krize volba většiny občanů ukázala správná. Jasně se vymezil proti tzv. vítačství, jehož podporovatelem se naopak stal jeho oponent.
Ovšem křivdil bych elitám nekompromisním názorem, že je názory obyčejných občanů nezajímají. Zajímají a dokonce hodně, jenomže jenom tehdy, když se potřebují dostat k moci ne právě demokratickou cestou, tehdy jim vláda ulice nevadí. Začne jim vadit až poté, co se k moci dostanou. Elity přímo zbožňují petice, podpisové akce, shromáždění, demonstrace, schůze proti demokraticky ustavené moci v případě, že nejsou u koryta. Pochopitelně když už u moci jsou, podobné akce namířené proti jim považují za nedemokratický barbarismus.
Bylo by ale nefér elity, eurobyrokraty a multikulturalisty jenom kritizovat, a přitom nezmínit důležité rysy současnosti, které zdánlivě ospravedlňují jejich názory a návrhy na řešení současné složité situace např. v Evropě. Především dopad technického a technologického pokroku na společenskou, ekonomickou a politickou stránku života na celé Zemi je obrovský. Prudce narostla celosvětově informovanost o všem, co kde na Zemi děje. I v největších dírách světa často nevzdělaní a průměrně inteligentní lidé mají k dispozici moderní digitální techniku. Nejenže ví, co se ve světě děje, ale jsou přes média snáze manipulovatelní. Svět je více propojen nejen komunikačně, ale i dopravně, finančně, obchodně a průmyslově. Svět se díky těmto skutečnostem stal menším po stránce dopravní a časové dosažitelnosti. Kapitál se stal nadnárodním. Sníme o svobodných národních státech, vlastní měně, vlastních hodnotách, společnosti se zvyky a mravy, na které jsme zvyklí, a přitom si nechceme plnit uvědomit skutečnosti, které působí proti těmto našim představám. Chtěli bychom zachovat z našeho národního státu to, co se nám hodí, což jistě není hřích, přibrat k tomu i výhody, které nabízí globalizovaný svět, ale mínusy z toho automaticky plynoucí již nechceme vidět. Rovněž si nechceme přiznat, že jediná jistota, kterou dnes máme, je křesťanství, ačkoliv i ono má kus své historie pěkně hříšné. Sníme o pohodlném sekularizovaném světě, který není vázán na žádnou náboženskou ideologii a současně zaručuje svým občanům svobodu vyznání a myšlenkovou svobodu. Budiž, hezká myšlenka, jenomže zatím co mi sníme, do křesťanského evropského prostoru se nám valí miliony cizinců, hlavně fanatických muslimů odhodlaných na křesťanském světě parazitovat s dlouhodobým cílem jej zničit.
Je sice pravda, že právě elity, eurobyrokrati a multikulturalisté jsou posedlí změnami, chtěli by změnit nejen svět, ale dokonce i naše myšlení k obrazu svému. Ovšem ani my nejsme svatí, mnozí z nás jsou posedlí permanentní snahou něco měnit pod heslem vylepšování a zkvalitňování. S nadšením se reformuje kde co, častým objektem reforem je např. školství a daňová soustava. Jde to tak daleko, že reformy již ani nemají jasný cíl, ale ony samotné se stávají cílem v duchu hesla: kdo mění a reformuje je in. Ještě štěstí, že reálný život reformy bere z nadhledem, to co se nehodí, nechá vyhnít, ale co se chudák natrápí, aby tomu tak bylo.
Rovněž se nelze se pyšnit novými moderními technologiemi a přitom vyklízet křesťanské pozice skrze pohodlný sekularizmus. Došlo to tak daleko, že z Kosova dokonce Západ z titulu nenávisti k státům s pravoslavným náboženstvím pomáhal muslimům křesťany vyhnat. Dnes zcela správně přijímáme křesťany z oblastí, kde jsou doslova vyvražďováni. Ovšem takhle nelze trvale postupovat. Když budeme, je s námi AMEN. Křesťanský pozemský svět bude menší a menší, až nakonec bude tak malý a slabý, že bude stačit do něj jenom drcnout a přestane být. Ale nejen proto, abychom pádu zabránili, ale především proto, že naší povinností je křesťanství šířit, naším heslem musí být: V levé ruce u srdce Bible a v pravé meč. Meč máme kvalitní, moderní technologie, jenom jaksi levá ruka zatím neposlouchá a srdce nechce tlouci pro správnou věc. Uvědomme si, že elity nám tohle nikdy neporadí, jejich představa světa je zcela rajská: všichni se musíte mít rádi, pomáhat si bez ohledu na vyznání, rasu, národ, dosažený technický a technologický pokrok, dosaženou životní úroveň a hlavně jedno: musíme poslouchat elity! Jenomže já věřím, že je nikdy poslouchat nebudeme a svět podle jejich představ nikdy fungovat nebude. Kdyby totiž takovým se stal, zcela by ztratil dynamiku vývoje, zcela by ztratilo smyslu usilovat o technický a technologický pokrok, o osobní blahobyt, o to, aby naše děti a vnoučata se měly lépe. Život podle představ elit by nakonec zcela ztratil smysl. Nejlepším kořením života je totiž soutěž na všech úrovních: mezi jednotlivci, národy, rasami. Jedině soutěž nám všem na Zemi ve výsledku může zajistit lepší život. Určitě ne všeobjímající láska. Nakonec co si budeme povídat, každý se stará především o sebe, elity také nejsou výjimkou. Právě naopak. To, že se neumím v soutěži prosadit, být úspěšný, mě neoprávňuje pod heslem lásky k celému lidstvu hlásat bludy, podle nichž i ten, co hromadí v intencích zákonů osobní statky a nechce se s nikým o nic dělit, je málem zločinec.
Nechci ani nemohu elitám radit, nakonec to jaksi ani na základě výše uvedeného ani nejde, jelikož jsem jenom prostý občan bez jakékoliv moci a vplyvu, jenom si dovolím připomenout, že křesťanské ctnosti jsou skromnost, pokora, štědrost, cudnost, přejícnost, střídmost a mírnost, v žádném případě ne povýšenost.
Jelikož bych chtěl svoji moralistiku ukončit spíš neformálně než bušením do prsou, dovolím si uvést malou historku. Stala se asi před patnácti lety. Byl jsem jako obvykle v neděli na fotbale na stadionu u Svratky v Brně Bystrci. Byla asi čtvrthodinka před zápasem, když se mezi fandy, kteří měli zvyk postávat naproti hlavní tribuně, objevil chlápek, který nesl v rukách starý veliký rezavý zámek na veliký klíč; podle tvaru kliky jsem stáří odhadnul na dobu baroka. Že jej koupil v nějakém vetešnictví a že má chalupu a že by jej chtěl osadit do dveří, jenomže neví, jak zámek funguje, že jej nedokáže nedestrukčně otevřít tak, aby nedošlo k zničení vnitřku zámku. Okamžitě se ozval nějaký borec, že není žádný problém, že jenom potřebuje nářadí. Půjčilo se od správce stadionu. Mordoval se, ale nic. Štafetu převzal další, vím, že to byl inženýr, sice nevím čeho, ale rovněž neuspěl. Nastoupil další borec a ještě jeden.
Se zaujetím jsem pozoroval jejich počínání a jelikož jsem manuálně vyloženě nešikovný, ani v duchu mě nenapadlo zapojit se do pokusů o odhalení tajemství starého zámku. Dříve než stačil rezignovat poslední pokusmen, objevil se na scéně starší pán, mohl mít kolem pětasedmdesáti. Znal jsem ho spíš z vidění, pouze jednou jsem si s ním při sledování zápasu krátce povídal, vypravoval mi, co všechno v životě dělal. Vždy to byla ruční nebo řemeslná práce. Začínal jsem tušit, jak to se zámkem dopadne. Děda chvíli mordujícího pokusmena, shodou náhod to byl také vysokoškolák, sledoval, pak to již nevydržel a doslova chlápka od zámku odehnal a sám usednul na židli postavenou u malého stolku. Chvíli zámek zkoumal očima a pak bez váhání se dal do práce. Asi po deseti minutách byl zámek nedestruktivně otevřen. Poté majiteli vysvětlil, jak zámek funguje, který nefunkční díl si má dát vyrobit, jak jej pak namontovat a jak zámek ošetřovat. U stolku byla docela tlačenice, všichni jsme se nakláněli, všichni jsme chtěli vidět, jak zámek z doby baroka fungoval. Možná, že kdyby tam s námi byl nebožtík Karel Marx, zmínil by svůj oblíbený termín, fachidiotismus. Ale v tomhle případě by se netrefil. Děda měl pod čepicí i jinak, nejen coby řemeslník. A vůbec Karla Marxe jsem moc nikdy nemusel, hlavně kvůli jeho zálibě v uživání si života, aniž si na užívání vydělal.
Nejeden čtenář jistě namítne, že děda měl praxi, možná že dělal v životě i do zámečnictví, a nakonec jsou mezi námi i takoví, co vystudovali netechnické obory a jsou velice manuálně šikovní a pro změnu jsou zase inženýři, např. jako já, kteří jsou manuálně nešikovní. Jistě, to vše je pravda, a každý z nás by mohl uvést řadu podobných příkladů ze svého okolí, jenomže moje historka je spíš o úctě k obyčejnému člověku a k jeho práci. K takové úctě nás vychovává především křesťanství. A pokud se necháme o něj jako ovce připravit, bude s námi AMEN! Takzvané elity nám nepomůžou, ty se vždy staraly jen a jen o sebe. A když už pociťujeme potřebu ctít elity, vybírejme si opravdové elity, tedy takové, které pro nás všechny konají nebo vykonaly něco prakticky užitečného, ne jenom bohapustě a nafoukaně žvanily nebo žvaní. Osobně mám dva takové vzory: Otta Wichterleho (objevitel kontaktních čoček) a Antonína Holého (chemik, který se věnoval objevu léků proti HIV a pro snížení rizika samotné nákazy virem HIV). Nevážím si je ani tak proto, že oba byli nesmírně tvořiví, vždyť dar tvořivosti je od Boha, není to žádná osobní zásluha, ale především pro jejich velikou pracovní píli a skromnost. A bohužel právě tyhle dvě vlastnosti mi u většiny dnešních takzvaných elit chybí.
V Brně 5. března 2018.