Dušan Polanský
Cesta do Vídně je pro mne neplánovaná. Mladší dcera koupila již před měsícem v předprodeji dva lístky, sobě a kamarádce. Ta ale na poslední chvíli nemůže. A tak jsem po roce a půl vyrazil vykouknout mimo hranice Brna, pokud tedy nepočítám pohřeb mladšího brášku na Slovensku.
Co se ve Vídni částečně změnilo od mé poslední návštěvy před třemi roky? Z mého pohledu dvě věci: v restauracích u MacDonalda zavedli pro přístup na toalety tlačítkový nebo čárový kód a na stáncích jsem nikde neviděl prodávat makové a ořechové záviny. Chápu, jsou pracné a náročné na materiál, nedá se na nich lehce vydělat.
Co ze změnilo zcela? Jediné: moje nohy od poslední návštěvy Vídně na konci pochůzek krátce po 15,00 hod nekonečně bolí. I centrum Vídně je na ně již moc.
Co se nezměnilo. V knihkupectvích mají řadu krásných fotopublikací za akční ceny, minimálně tři, čtyři bych si koupil, ale nejde to, jsou příliš veliké, v malém bytě již není místo. Na Kärtnerstrasse v obchodě honosně nazvaném Wiener Werk Stätte se zoufale snaží vydělat na kopiích či napodobeninách z dávné slávy uměleckořemeslných dílen z první třetiny dvacátého století. Kšefty asi moc nejdou, i když obchod je to krásný, jenomže chybí obsah. Palác Dorotheum na Dorotheergasse jako vždy příjemně něčím překvapí. V klidu si prohlížíme nabídku starých obrazů do předvánoční aukce. Bylo by za co utrácet. Jako vždy zklame na Stubenringu obchod v Universität für angewandte Kunst. Zase nabízejí jenom dreky. Jako kdyby konec devatenáctého a začátek dvacátého století vysály z lidstva poslední tvůrčí uměleckou energii. Možná je to ale jinak, energii jsme jenom přesunuli jinam. Více stavíme, digitalizujeme svět, budujeme rozsáhlou pozemní i vzdušní dopravní infrastrukturu, abychom se mohli ještě rychleji přemísťovat v rámci celé zeměkoule. Možná že máme strach, že umění by nás v tomhle rozletu někdy jenom brzdilo a také je možné, že nás již nebaví oprašovat umělecké předměty, které jsou sice hezké, ale nám prakticky neslouží. V Alberinu jako vždy nějaká zajímavá výstava, tentokrát belgického surrealistického malíře René Magritte. Bohužel ale nebylo dost času, odjezd autobusu v 15,40 hod. Alespoň jsem si v klidu, sedíc na židli, prolistoval krásnou výpravnou publikaci vydanou k jeho výstavě. I nohy si odpočinuly.
Co mi bylo líto. Návaly turistů v předvánoční Vídni nabývají rok od roku větších a větších rozměrů. Pokud si chcete jít sednout do některé ze slavných kaváren, např. Café Central, tak to odložte na jiný čas. V kavárnách má být klid a pohoda, dnes jsou tu fronty jako na mouku za války a všude nepříjemný halas. Na punč jsme zašli, jako minule, na Spittelberg, takové neslané nemastné centrum drobného umění. Důvod je prostý, hrníček, v němž podávají předvánoční punč, bývá z celé Vídně nejzajímavější, každý Markt má totiž svůj. Tentokrát zklamali, hrníček je obyčejný, komerční. Ale z tradice si jeden bereme s sebou. Bezdomovci to ve Vídni asi také nemají lehké. Náš autobus odjíždí od Praterstern Banhoff. Nádražní hala je zde obrovská a je v ní teplo, ale bezdomovci jsou z haly ostrahou nemilosrdně vykopnuti ven. Válejí se na studeném a vlhkém betónu. Je sychravo, zima, občas prší. Umírají rovnoměrně zrychleným pohybem k definitivnímu konci dle přání slušných občanů. Ať je bezdomovcům útěchou, že bídně umřou ve městě, které je již několik let považováno za nejlepší město k životu na Zemi. Určitě to bude pravda, jak čtu při cestě domů v novinách Heute, Vídeň se rozhodla postavit nové luxusní krematorium pro zvířata, Wiener Tierkrematorium.
V Brně, druhou adventní neděli 4. prosince 2011.