Tygřík a děda
Dušan Polanský
Včera večer jsem si četl na Internetu tiskopis o informativním souhlasu s poskytnutím zdravotní péče při otevřené, klasické, operaci prostaty. Čtu, že je to těžká operace, jsou zde uvedena rizika v průběhu operace i po ní. Nevím, zda udělám dobře nebo zle, když souhlas k operaci dám či nedám. Je to stejné, jako když si hodíte mincí a čekáte zda padne panna nebo orel. Moje rozhodnutí pro operaci je přesně takovéto, je naprosto náhodné, mluvit o odpovědném přístupu, když nemáte dostatečné informace a křišťálovou kouli, by bylo lhaním. V životě jsem se nerad dlouho rozhodoval, spíš jsem býval rozhodný. Popravdě tento přístup k životu se obvykle nevyplatí -- ne náhodou se říká, že opatrnosti není nikdy dost --, neboť se především zbytečně moc namakáte a berete si na sebe ukvapeně veliký díl odpovědnosti. Tichošlápci jsou na tom určitě lépe po všech stránkách.
Rozhodovat se podle informací od lékařů je vždy problematické. Jejich informace jsou nejednou matoucí, dokonce protichůdné. Jsou to tak trochu lháři z donucení. Kdyby pacientům říkali holou pravdu, tak nebudou mít málem koho operovat. Když holou pravdu zamaskují, mají koho operovat, čímž mnoha lidem i pomůžou, ale bohužel jiným zase pokazí život úplně. Mohu jenom doufat, že nebudu k těmto nešťastníkům patřit. Ale i kdyby, nebudu to mít lékařům za zlé, jsou to také jenom lidé. Koneckonců byl jsem 23 let ve vojenské uniformě, a voják, jenž není připraven umřít, i když ne v boji, není voják, ale posera. A vidíte, jsem nepoučitelný, zase jsem rozhodný.
Psát o lékařích nechci, byla by to nuda, jenom chci vykreslit pocity, které mám čtyři dny před operací. Ani mě teď netrápí, co jsem mohl a co jsem v životě nevykonal. Koneckonců bilancovat by ani nebylo co. Nepostavil jsem ani psí boudu, natož dům, a žádný strom jsem nezasadil, stromy jsem zatím jenom kácel. Co po mně, a pochopitelně i manželce, zbude jsou dvě dcery. Jsou fajn, slušné, férové a pracovité. Jiné ani nemohou být, neboť pak by to nebyly naše dcery. Ale ta nejdůležitější lidská bytost, na kterou v posledních dnech stále myslím, je vnučka Jindra. Je ještě malinkatá jako pohádkový trpaslík, kterému může cokoliv ublížit. Je to malý tygřík -- ne ussurijský ani bengálský, ale náš --, který se bez jakéhokoliv váhání vrhá na maminčin prs, aby doslova na jeden tah vysál veškerou zásobu milovaného nápoje. Pak jenom zařve a hr na druhé ňadro. Když nedávno Jindra poprvé vyfasovala pevnou stravu, nastrouhanou mrkvičku, podle učených teorií měla sníst několik lžiček a další dny si postupně na pevnou stravu zvykat. Kdepak, bídná to teorie, dala si hned napoprvé 150 gramovou dávku a bylo vymalováno. Právě teď přemýšlím, co negativního neměla a co pozitivního měla ode mne dostat z mých povahových a fyzických vlastností do vínku při narození.
Co bych jí nepřál, aby po mně zdědila. Určitě ne vysoký tlak a šíleně široké spektrum duchovních zájmů, život je krátký a pokud člověk chce něčeho výrazného dosáhnout, měl by se umět soustředit na jeden určitý, jasně definovaný, cíl. Pořádně vše do hloubky nejen pochopit, ale i procítit, nasát, a pak následně rozhodně a úspěšně zrealizovat. To jsem ale nikdy neuměl. Také mě děsí, aby nezdědila po mně pohybovou nešikovnost, to by nikdy neuměla tančit, řídit auto a co já vím co ještě. Jediné co mi jakž takž šlo, bylo lození po stromech a dva kolektivní sporty: fotbal a trochu hokej. Také bych ji nepřál slabou paměť, kterou člověk pak zoufale nahrazuje logickým myšlením, jenomže tento způsob myšlení příliš vyčerpává a je náročný na čas. No a také bych ji nepřál, aby byla až tak rozhodná jako já, viz text výše.
Co bych jí přál, aby po mně zdědila. Aby milovala děti, hory, práci na zahradě a měla ráda dobré bílé víno. Aby ráda vařila a jedla jednoduchá jídla bez zbytečných koření a různých pseudopříchutí. Aby uměla vychutnávat krásu a vůně přírody, aby si uměla jen tak sednout na rozkvetlou louku a dlouho vnímat a cítit krásu kolem. A možná také, jakože asi zdědí fyzickou sílu po tátovi, aby milovala fotbal jako já, nejenom divácky, ale i aktivně jako hráčka dívčí kopané. Také bych si přál, aby zdědila moji zálibu v psaní, a poté co dovrší osmnáct let, aby si začala psát, na rozdíl ode mne, svůj intimní deník. Rovněž bych chtěl, aby měla stejně jako já ráda prosté lidi a pohrdala zbohatlíky, nafoukanci a rádoby intelektuály. Pokud by ji někdy zajímala politika, ať velice rychle pozná a vycítí, kdo je lump a kdo slušný člověk, a hlavně aby nedala na hezké řeči, neboť po nich nejednou přichází zrada; to si myslím, že vše mám v genech.
Určitě na některé negativní i pozitivní osobní vlohy jsem zapomněl. O mnohém, co v nás je, ani nevíme, neboť život nám nedal šanci, aby se tyhle vrozené schopnosti projevily. Pokud jsou kladné, škoda, pokud negativní, zaplať pámbů. V každém případě, pokud ještě něco sympatického ve mně přebývá, budu jenom rád, když to Jindra po mně zdědí.
V Brně 23. ledna 2012.