Dušan Polanský
Občas se mne někdo zeptá, proč již nepíšu články o politice, že jsem je kdysi psával a byly dokonce k čtení a dost čtené. Asi tak, dnes je tolik pisálků kolem politiky a o politice, že to považuji málem za zbytečné. Na druhé straně se nesebekriticky přiznám, že bych měl o čem psát. Alespoň jeden příklad. Sleduji řeči, úvahy, kalkulace a články kolem církevních restitucí, ovšem takové nepochopení smyslu církevních restitucí nejen od pisálků a politiků málem všeho druhu a veliké části občanstva jsem opravdu nečekal. Jiskřiček jasnozřivého pochopení je poskrovnu. To máte zase tak, když dnes leckdo mluví či píše o tak složitém tématu a nikdy se ani nenamáhal si přečíst alespoň nějaké stručné dějiny křesťanství, tak se nedivme, že jenom mlátí prázdnou slámu. Takže dnes raději pryč od politiky a podívejme se na věci všedné, ale přitom lidsky užitečné a blízké.
Začnu svoji současně používanou taškou, přesněji aktovkou, kterou nosím již přes tři roky do práce. Je černá, na pohled ne moc vábná, je z jakési pevné impregnované látky, je malá, vyloženě mi nevyhovuje. Boky má již odřené, jedno ucho hrozí přetrhnutím, z druhého trčí zpevňující bílá látka. Nestála mě nic, mám ji od starší dcery, která ji zase obdržela na nějaké konferenci coby pozornost od nějaké firmy. Přepážková vnitřní stěna je z tenké látky, takže je nadranc, vlastně již není. Dvakrát jsem se vyrazil podívat po obchodech na novou tašku. Jedna se mi dokonce líbila, ani veliká ani malá, pravá kůže, takže by mohla vydržet, ucho je krátké; když je dlouhé, tak taška visí nízko a v dešti ji nahazuji blátem, to mám již odzkoušeno z několika tašek nošených v minulosti. Cena se mi ale vůbec nepozdávala: 3 500 Kč. Jsem trochu sběratel a každý pravý sběratel nerad vyhazuje peníze na užitečné věci, raději je utratí na předměty svého sběratelského zájmu, tj. věci obvykle zcela neužitečné a zbytečné. A vůbec aktovky mě rozčilují. Za celý studentský a pracovní život, cca 47 let, si nevzpomínám, že bych byl s nějakou aktovkou spokojen, vždy mi na každé něco vadilo. Jedinou výjimkou byla malá kožená aktovka, kterou jsem nosíval v třetím a čtvrtém ročníku na stavební průmyslovce. Frajeřinou v té době bylo nosit malou a co nejstarší koženou aktovku. Ve sklepě jsem takovou objevil: byla to moje aktovka z 1. třídy základní školy. Moc se do ní nevlezlo, ale to nevadilo, byla in, coby by jiní za ni dali! A vůbec si říkám: Hele, si již v důchodu, pracovní poměr může jít kdykoliv do kytek, přece si nebudeš teď v šedesáti kupovat novou drahou tašku, když jsi takovou nikdy neměl. Závěr je, že se podívám po sekáčích a za drobet peněz nějakou tašku koupím. Když už jsme u těch tašek. Nemáte doma nějakou zbytečnou aktovku, takovou šikovnou, co by se mi hodila a vám zbytečně zavazí? Co za ní? No přece vám hezky poděkuji! Vězte, že to v dnešní době není až tak málo.
Teď o botech. Především nemám rád boty od firmy Baťa. Možná se teď ptáte, proč si je tedy kupuji. To máte zase pro změnu tak. První jsme si koupil asi před čtrnácti léty. Podpatek se zcela zdeformoval a vůbec se v nich dobře nechodilo. Reklamoval jsem je. Okamžitě mi dali peníze, na vedoucí oddělení jsem poznal, že těch reklamací na tento typ bot bylo více a kdoví zda neobdržela pokyn, okamžitě peníze vracet, aby ostudy nebylo zbytečně moc. To, že mi bez dohadování vrátili peníze, se mi líbilo, takové něco se u nás u reklamací moc nenosí! A hned jsem si v stejném oddělení koupil nové boty, sice něco jsem musel připlatit, ale líbily se mi, vypadaly pevně, takže jsem doplatek považoval za dobrou investici. A trefil jsem se. Boty jsem nosil skoro tři roky a Baťovce jsem chválil o sto šest.
Asi před tři a půl rokem jsem si koupil u Bati z jedné rány dva páry bot. Černé mokasíny a pevné černé polobotky na šněrování v klasickém provedení. Mokasíny jsem skoro vůbec nenosil a nějak jsem na ně zapomněl. Klasické boty jsem měl na sobě jenom několikrát a pak jaksi již ne. Mezitím jsem nosil boty od jiných firem a byl jsem spokojen. Když jsem začátkem září mokasíny od Bati znovu objevil, mé srdce zaplesalo, byly jako nové. A spokojeně jsem v nich vyrazil do práce. Leč hned při prvních krocích jsem cítil, že paty mi dosedají více a více až kamsi k patníkům (to je tenká vrstva pod podpatkem), jako kdyby boty neměly podpatky. Při bližším prozkoumání se ukázalo, že je to málem pravda. Mokasíny měly odlehčené podpatky, ale hmota, z níž byly vyrobeny se zcela rozpadla, drolila se jako suchý rohlík. Praštil jsem botou několikrát o zem a celý podpatek se rozpadl a proměnil se v černou drolinu. Mokasíny stály kolem devíti stovek, a ty byly v čoudu, vlastně ne, skončily u Bati. Já plakal, on se smál. Ale tak to již v životě chodí: Když se jeden směje, druhý zákonitě pláče. Rovnováha musí být zachována. Ještě jsem uvažoval, že je pošlu do Zlína. Ale nakonec jsem pochopil, že by to bylo zbytečné; 24 měsíční záruční doba byla v čoudu, stejně jako moje peníze.
Další den jsem vyrazil do práce v druhých baťovských botách, těch klasických. Podpatek nebyl odlehčen, takže žádný pokles pat směrem k patníkům se nekonal. Ovšem čekala mě jiná nepříjemnost, stélka se shrnovala. V práci jsem boty prozkoumal. Stélka možná byla kdysi k hmotě podrážky a podpatku přilepena, ale lep musel být nekvalitní, teď již vůbec nedržel. Doma jsem stélku přilepil k podrážce lepidlem Akrol. Filatelisté jej používají k přilepení nesavých hawidek (průsvitné umělohmotné tenké foliové pásky na zastrčení známek) na savý papír albumů. A stélky zatím drží, neshrnují se, a tak boty nosím. Uvidím, co se bude dít v dalších dnech. No a když uhodí mrazy, tak si obuji zimní semišové boty zakoupené v roce 2010. Ale ty již nejsou od Bati, takže problémy nebudou. Vím to proto, že jsem je nosil dvě uplynulé zimy a vše bylo v pořádku.
Od Bati si boty ale jistojistě koupím, ale okamžitě je začnu nosit, abych je mohl včas reklamovat. Snad se tentokrát nebude smát Baťa, ale já. Rovnováha musí být zachována. I když podle teorie, bychom se měli usmívat oba.
V Brně 29. listopadu 2012.