24. a 25. listopad jsou víkendové dny a je pořádně sychravo, přesně jak se patří na měsíc smutnění. Teploty přes den kolem osmi až deseti stupňů, bezvětří, jemné mrholení, sluníčko ani jeden paprsek přes olověnou šeď oblohy do Brna nepropasírovalo. Leč dobře se mi dýchá, vzduch je nasycen vlhkostí.
Jsem sám doma. Manželka a mladší dcera vyrazily na dvoudenní výlet do Rakouska. Po oba víkendové dny se chystám vyrazit na zahrádku, záhony žebrají o porytí a kromě toho mám spadeno na dvě veliké jabloně. Nic z nich není, těch pár nechutných jablek nestojí za řeč. Navíc zahrádka je malá a dělají veliký stín, a jelikož jsem narozen v souhvězdí Lva miluji teplo. A teplo a stín jaksi k sobě nejdou. Také si potrpím na výhled, a tyhle dvě jabloně mi jej kazí. Chci konečně pořádně vidět na konec zahrady a les.
V sobotu vyrážím brzy ráno zkratkou podél ZOO a přes zalesněný kopec. Nemohu se nabažit barev listí ležícího a pomaly hnijícího na zemi: hnědá, okr, siena, umbra a to vše v desítkách odstínů. Lidí je na zahradách málo, zahradničení je v tomto nečase již moc nebaví. A tak se v tom nepracovním tichu dám alespoň já do práce. Porazím strom, vykopu pařez a mám toho málem dost. Lehám si na starou prošívanou pracovní bundu, abych dal nohám odpočinout. Nohy, nohy, to je moje největší zdravotní trápení za poslední tři roky. S přestávkami, ty jsou hlavně kvůli nohám, ryju až do třech hodin odpoledne. Zpět šlapu po panelové vozovce směrem na Komín, protože ráno podél ZOO se mi vlhká půda lepila na podrážky pracovních bot. Notný kus kráčím spolu s jedním z nejstarších zahrádkářů. Povídáme si o všem možném. Pak můj společník začne mluvit o nectění tradičních hodnot v současnosti. Tohle téma mi nesedí, nerad se bavím o tradičních hodnotách. Které to jsou? Možná nekrást, úcta k starším, láska k dětem a slušnost. Ale ty ctí většina lidí, jenomže darebáky, kteří je nectí, je hodně vidět. Nepatřím k moralistům ani negativistům. Tyhle dva postoje jsou moc levné, asi jako za socialismu moje oblíbené keksy Marina. Spíš bych uvítal, kdyby přibývaly netradiční pozitivní hodnoty.
Doraziv domů, pustím se do vaření hovězí polévky. Dva krásné veliké kusy hovězího žebra přímo lákají ke kuchtění. Je dobrá a silná, jak by také ne, dva kusy masa a hromada kořenové zeleniny kvalitu jistí. Nudle vařím vždy zvlášť, nikdy ne v polévce, tenhle zlozvyk považuji za kuchařské barbarství. Tentokráte jsou to rakouské Eierspätzle. Večer se dívám na sci-fi film a louskám při tom semínka z dýně Hokaido. Moji dědové, babičky, táta i máma louskali v zimě dýňová semínka. Takže dodnes ctím alespoň tradiční zvyk, když už ne hodnotu. Kdoví zda je jednou začnou louskat moje děti, ale vnučku, malou Jindru, to naučím. Pokrok je, že nedávno se mne starší dcera zeptala: "Tati, jak se ty semínka louskají? Mne to vůbec nejde!"
Neděle ráno. Cítím se dost unaven, tedy unavené jsou nohy. Dnes je i pravidelná celoměsíční filatelistická burza. Láká mne. Ale ne! Záhony čekají. Nejdřív práce, pak zábava. Také tradiční hodnota. A tak opět repete. Znovu podél ZOO – čert ber bláto, musím si šetřit nony – slabé čtyři kilometry svižné chůze. Všude klid, v dolních dvou řadách zahrádek ani človíček. To je až veliký klid. Společnost mi dělají pouze sýkorky poctivě vybírající hmyz zpod kůry starých jabloní, občasný štěkot psů na koňské farmě pod kopcem a nadávky chovatelů koní. Když to neumí, tak alespoň koním nadávají. Uvítal bych nějakého povídálka, který by nechtěl slyšet můj názor, jenom by mi povídal o tom, co jej trápí, těší, rozčiluje. Já bych jenom občas na něj pohlédnul, pokýval lehce hlavou tak nebo onak, podle toho, co by podpořilo jeho názor a pokračoval bych v práci. Dnes ale nezačnu kácením stromu a vykopáním pařezu, tenhle výkon si nechám až na odpoledne, abych se hned nevyčerpal. Ležmo odpočívaje s nohama nahoru na tváří cítím jemné dotyky kapiček mlhy. Kapičky jsou jemné polibky podzimu, a těch není nikdy dost. Když se jich nedostává od ženských rtů, tak člověk si váží i těch od paní sychravosti.
A opět ryju. Pak ta malá pohroma přijde. Atypický pohyb rýčem; chci půdu nabrat bokem, neboť kvůli větvím nemohu na rýč šlápnout čelně. Prudké píchnutí v levém boku a jsem malý lazar. Z ješitnosti a zarputilosti ještě doryju celý záhon. Na kácení jabloně ani pomyslet. Pomaly vše poklidím a málem jako hrbáč se táhnu domů. Domů nesu jenom několik jablek v igelitce. Krajinu a okolí nevnímám, bolest v zádech a výstřely do levé nohy mají navrch. Dolu na terminále čekám na autobus. Pak mě napadne, že mám doma nevyzkoušený recept na jablečný koláč z lineckého těsta. Vím, že tam patří celá Hera, ale ta v lednici určitě není. Z lavičky vidím na nový market s potravinami Okay. A vyrážím tam na první nákup. Mladá prodavačka si mě se zájmem prohlíží, asi ji zaujala moje divná chůze a zablácené boty. Beru si jenom Heru a jdu ke kase. Ptá se mě, zda je to vše a vážně se dívá se na igelitku s jablíčkami. Povídám: „Ich bin kein Dieb.“ Rozpačitě se na mne dívá, zdá se, že německy neumí ani der, die, das. Na igelitku rezignuje. Jaké štěstí, že ctíme netradiční hodnoty, v Rakousku nebo Německu bych v něděli Heru nekoupil.
Jsem konečně doma. Trvá to asi hodinu, než se jakž takž zbráborám. Ještě že je tu teplý koupel, hovězí polévka a dvě deci vaječného koňaku. Bolest sice trvá, ale nálada se lepší. A pustím se do pečení koláče. Když je koláč upečen a trochu vychlazen, ochutnám jej. Něco mu evidentně chybí. Jasně: meruňkový nebo rybízový džem! Recept si doplňuji. Příště již bude koláč Okay, jako ta Hera z Okay. Pak ještě vyluxuji a stáhnu PVC podlahy. Tak tyhle tradiční práce, které dnes dělám spíš netradičně - obvykle jim šikovně uniknu - mě moc nebaví, raději bych vařil něco netradičního. I bolest mi rozumí, přidává na grádech. Když už trpíš, tak trp pořádně!
Konečně hotovo. Sedám si k večeři. Je prostá a tradiční: tlačenka s cibulí a octem, k tomu chleba. K tomu si otvírám netradičně láhev levného bílého, stolového, italského vína Labrusco – to by mnozí ani nevěřili, že něco tak běžného mohu pít. Jsem ale spokojen, ani ne tak s vínem, ale že bolest o kousek polevila. Holt bolest je rodu ženského a umí někdy reagovat podle nálady postiženého. Tedy když chce. Pak již sedám k PC a začínám psát tenhle netradiční střípek. S levným a slabým Labruscem to jenom pofrčí.
V Brně večer 25. litopadu 2012.