Pf 2026
Dušan Polanský
Na obrázku mám být jako že já, ale popravdě já se za život toho moc nenasmál. Vnučka se určitě inspirovala nějakou silně optimistickou předlohou, ale budiž. Nakreslit mě na péefko jak se mračím, by asi nebylo správné. Ale pleš sedí.
Přiznám se, podobně jako v minulo ročním pf, že to, o čem budu psát letošní pour féliciter pro rok 2026, jsem chtěl napsat již několikrát, ale jaksi se mi do toho nějak nechtělo. Je to trochu nepříjemné téma, jenomže moje životní hodiny nemilosrdně pádí do věčnosti, takže není kam uhnout. Stručně řečeno, bude to o různosti našich názorů na různé aspekty našeho života a o schopnosti či neschopnosti je tolerovat, potažmo v lepším případě akceptovat.
Naše názory na dění nejen kolem nás jsou závislé na mnoha faktorech: na naší povaze; na výchově v rodině či jiném prostředí, v kterém jsme vyrůstali nebo ještě vyrůstáme; na našem vzdělání; zaměstnání; s kým ve škole, práci či jinde máme možnost mluvit či vyměňovat si názory; zda jsme věřící nebo nejsme; na našich znalostech; na naší ekonomické situaci, na té dokonce velmi významně; na tom, jak se nám v osobním životě daří či nedaří; na tom, kdo nás v chápání světa kolem nás ovlivňoval či ovlivňuje; komu věříme či nevěříme a hlavně naše názorové postoje jsou ovlivněny našimi konkrétními životními zkušenostmi, tedy naší životní praxí.
Za poslední roky se stalo jakousi politickou módou hlásat jednu jedinou správnou pravdu či správný názor, přitom paradoxně, tahle absolutní pravda nikdy ani nebyla explicitně vyslovena, a přitom se paralelně hlásalo, že jiné názory jsou nesprávné, neakceptovatelné, a že dokonce nositelé těchto jiných názorů jsou málem lidským odpadem, potažmo něčím podobným. My starší, za svůj život pamatujeme již několik „správných“ názorů. Obvykle to s nimi dopadlo všelijak, některé se ukázaly dost mimo realitu, jiné cílenou manipulací kvůli prospěchu někoho jiného než jsme my, další názory sice ve zkoušce času obstály, ale obvykle za jejich obsahem bylo nutné doplnit nějaké to „ale“.
Nerad bych, aby můj text vyzněl jako relativizace všech názorů, tedy že tvrdím, že každý má svou pravdu. To není mým cílem jednoduše proto, že jiné než naše názory můžeme akceptovat, tedy s nimi souhlasit, potažmo souhlasit s nějakou tou připomínkou, nebo je tolerovat. Podle někoho bych měl ještě napsat třetí možnost, že máme je možnost i odmítnout. Ovšem pokud jde o odmítání jiných názorů jsem dost opatrný, život mě naučil, že i názor, který mi málem vůbec nesedí, nebo je dokonce pro mne zcela nepřijatelný, je rozumné tolerovat, tedy sice s ním nesouhlasit, ale jej vnímat především jako jiný názor a zamyslet se nad tím, proč jej jeho nositel hlásá. Ano, je to o tom, co jsem zmínil v druhém odstavci, závislost názoru na mnohých faktorech a osobní životní zkušenosti. Kdyby tomu tak nebylo, tak sociologie je zbytečná veteš, která nestojí ani za zmínku. Osobně to beru tak, že i názor zcela pro mne nepřijatelný je pro mne zajímavý tím, že musím se zamyslet, proč takový názor někdo může mít. Když někomu, kdo takový názor vyslovil, sdělím, že je to blbost a useknu diskuzi ve stylu: „Jsi blbec, škoda času, který s tebou strávím, a vůbec na hlouposti s tebou nemám jednoduše čas!“, možná jsem udělal chybu. Nedozvím se proč dotyčný takový názor má, o co své tvrzení opírá. A někdy takové poznání může být pro mne zajímavé, již jenom tím, že jsem poznal zcela jiný úhel pohledu na danou věc.
Ještě si neodpustím jednu osobní zkušenost, která určitě není jenom moje. Několikrát jsem byl požádán o názor k něčemu. Snažím se být férový, a řeknu svůj názor otevřeně, tím vůbec netvrdím, že je můj názor správný, ale jednoduše je to můj názor o posuzované věci v daném čase, v daném kontextu a dle mých znalostí či osobních zkušeností. A stalo se mi, určitě ne vždy, že ti, co mě o názor požádali, zaujali nejen vůči mému názoru, ale i vůči mé osobě odmítavý postoj, tedy byli připraveni přijmout můj názor pouze za podmínky, že bude stejný jako jejich názor. Tušíte, že někdy nebyl. Ovšem pak nechápu, proč se ptají na názor někoho jiného, když nejsou osobnostně a povahou takový názor minimálně schopni tolerovat?
Marná sláva, platí, že názor který není obhájen a zdůvodněn reálnými fakty je jenom osobním přesvědčením. Možná to znáte z náboženství: Já jsem přesvědčen, že Bůh je, ty si zase přesvědčen, že není. Kdo z nás má pravdu? To ví jenom Bůh, jenže s Bohem je problém, nikdo nemá po ruce důkaz jeho existence či neexistence. Takže se vzájemně cyklíme.
A když už jsem zmínil Našeho Pána, vzpomeňme si na biblický citát Jeho Syna "Kdo si bez viny, hoď kamenem" (Jan 8,7), který Ježíš řekl v situaci, kdy dav chtěl kamenovat ženu obviněnou z cizoložství, čímž vyzval každého přítomného k zamyšlení nad vlastní bezúhonností, neboť nikdo z nás není dokonalý, a proto by neměl odsuzovat druhé.
Přeji Vám nejen v nadcházejícím roce, ale trvale, abyste kromě života v klidu, zdraví a pohodě dokázali tolerovat i takové názory, které vám nesedí a především, abyste si pevně stáli za svými názory, ovšem neobhajovali je bušením se do prsou či primitivními ataky ne nositele jiných názorů než jsou ty vaše, ale především abyste svoje názory dokázali zdůvodnit a obhájit konkrétními, tedy doložitelnými fakty. Pokud nic takového po ruce nemáte, možná je líp nemoralizovat a neptat se na názor jiných. Smyslem života by nemělo být si generovat nepřátelé, to je velice lehké, nakonec to umí kde kdo – dokonce i politici, ale ti jsou za to pohádkově placeni –, ale spíš dobré známé či dokonce kamarády, a to pro změnu neumí kde kdo.
V Brně 17. prosince 2025.