Dušan Polanský
Občas se potkáme. Pokaždé se hezky na sebe usmějeme a pozdravíme se. I přes značný věkový rozdíl obvykle pak spolu prohodíme pár vět, které sice obsahem nic moc, ale psychologický význam snad mají pro obě strany, tedy tak si to alespoň namlouvám. Pro mě, že mě s úsměvem zdraví mladá žena, pro ni, že ji zdraví s úsměvem Ten, jenž již něco má za sebou. Důvod téhle vstřícnosti je lehce alkoholický: vídáme se občas ve vinotéce. Lehce proto, že ve vinotékách nevysedávám, vypiju obvykle svou čtvrtku bílého během 15 až 20 minut a odcházím. Víno mám rád především ze zdravotních důvodů, nic hlubšího v tom není.
Jednotvárnost většiny všech setkání musí časem zákonitě narušit výjimka. Obvykle spíš smutná než veselá. A také že přišla a narušila. Byl konec února a kolem osmé večer byla stále ještě tma. Kráčel jsem loudavě na autobus; nebyl důvod spěchat, do odjezdu zbývalo asi deset minut. Stála venku a kouřila. Vycítil jsem, že tentokrát něco není v pořádku. Vidět jsem to nemohl, protože ani pouliční osvětlení mi při mém léty unaveném zraku neumožňovalo na dálku rozeznat detaily. A něco opravdu v pořádku nebylo. Měla v očích slzy, přemáhala pláč a posmrkávala. Nesměle jsem ji pozdravil a chtěl jsem se raději neloudavě vzdálit. Ptát se na důvod pláče, by jistě bylo neslušné, vždyť se téměř neznáme a pokud člověk má nějaké trápení, obvykle chce být sám. Jenomže poté, co mě s přemáháním zalykavě pozdravila a hned nato se naplno rozbrečela, již nešlo, abych se nezeptal, zdali se něco nestalo a nepotřebuje s něčím pomoci.
„Ne, ne, nepotřebuji, nic se nestalo, nic … jenom mi před chvílí T esemeskou sdělil, že již nikdy nepřijde. Těšila jsem se na schůzku, byli jsme domluveni teď na devátou.“ A pokračovala v tlumeném pláči. Ten mi nevadil, spíš mi vadily papírové kapesníky, které vytahovala jeden za druhým jako kouzelník králíky z klobouku a zuřivé do nich smrkala. Potrpím si totiž na klasické látkové. Pokaždé když jsem s vnoučaty, beru si alespoň jeden čistý, abych jim nemusel nosánky utírat do papírového.
„Jeho věčná škoda, dostal šanci. Nevyužil ji,“ pronesl jsem suše. „Kolik mužů takovou šanci za celý život ani nedostane! Těm se musí jevit život ve srovnání s vaším, teď již bývalým přítelem pěkně ošklivý.“ Do terče jsem se asi netrefil, jelikož v slzách spustila. „V jeho případě jistě nejde o ztracenou šanci, určitě si našel jinou, jinak by se na mne nevykašlal.“ „To nemůžete vědět, až bolest z rozchodu trochu pomine, zkuste v klidu dojít na to, proč vás opustil.“ Okamžitě zareagovala. „Jaképak hledání důvodu, to je přece jasné, opustil mě proto, že za všechno mohu já, i za to, že jsem byla vždy na něj hodná.“ Takovou odpověď jsem vůbec nečekal, ale po chvilce zamyšlení jsem uznal, že logiku tenhle důvod má. Co máme či získáme bez vynaložení úsilí, je jedno, co to je, toho si obvykle moc nevážíme. Podobně jako T.
Rozhovor se ale tímto dostal někam tam, kam jsem nechtěl. Znáte to, myslíte to dobře, druhá strana vaše slova uchopí nějak jinak a nakonec se z toho vyklube slovní ping-pong nebo dokonce hádka. Několikrát se mi to také stalo. Píšu, píšu, že někoho potěším. Kdepak, ještě jsem to schytal. Takže lépe je psát rovnou drsněji, ať si čtenář nedělá žádné iluze. Ber, nebo neber.
Hodilo se mi, že její cigareta dohořívá, protože rozhovor jsem chtěl nějak rozumně, ale přitom trochu drsně, ukončit. Přece ji nebudu utěšovat jako malé dítě, jež padlo na nos a si jej odřelo, jako se to nedávno stalo vnoučkovi Toníkovi. „Klid,“ začal jsem s jemným důrazem, „vše se spraví, jste mladá, zajímavá žena, do měsíce máte nového přítele. Ženy jako vy neleží dlouho ladem.“ Podívala se na mě docela škaredě, čímž mi dala jasně najevo, že slovo „ladem“ se jí vůbec nelíbí a že její momentální situaci vulgarizuji. Ale šanci na odpověď jsem jí již nedal. „Držte se, už musím, za chvíli mi jede autobus. Tak zatím. Na shledanou.“ „Na shledanou,“ zopakovala více než vlažně. Myslela si jistě své.
31. března byl krásný jarní den. Bohužel v práci jsem se zdržel neplánovaně o hodinu a půl déle. Přesto jsem byl rozhodnut letos teprve podruhé se alespoň na hodinku podívat na zahrádku. Rychlou chůzí jsem spěchal na autobus po Kounicově směrem od města podél vysokoškolských internátů. A hle koho to nevidím. Proti mně kráčí ona s novým přítelem. Oba byli v dobré náladě, ono také mračit se v tak krásný den je málem hřích. Jelikož jsem měl i přes nádherné počasí na hlavě šerednou zimní čepici a oni spolu zaujatě rozmlouvali, poznala mě až na poslední chvíli, málem až když jsme se míjeli. On mohl být asi o patnáct let starší než ona. Ani nevím proč, ale její úsměv se najednou přehoupl do nižších hodnot. Zmateně se sebe vyrazila: „Dobrý den.“ Jistě si v té chvíli vzpomněla na můj časový odhad. Usmívaje se kapánek více než zvyknu, když potkám někoho známého, jsem místo opětování pozdravu jenom lehce kývnul hlavou směrem k ní. Ne snad proto, že bych se radoval z jejího nového štěstí, ale pouze jsem byl ješitně spokojen sám se sebou. Bingo. Opět jsem se trefil. Ale mezi námi, u některých žen se takhle trefit, to není zase až taková věda. Abych byl ještě přesnější: není to žádná věda!
V Brně 5. dubna 2016.