Dušan Polanský
Čas vánoční je pro nás křesťany naplněn touhou po světě bez smutku, zla a násilí, i když dobře víme, že je tom jenom sen, neboť zlo a násilí má nakonec vždy kousek navrch. Bez smutku to jaksi nejde z logiky fungování života na Zemi. Myslíme na ty, které jsem milovali a již nejsou s námi u společného stolu. Já také vzpomínám na čas vánoční před rokem. Den před Štědrým dnem mně a mladšímu bráchovi zemřel náš nejmladší bráška; trpěl přes dlouhých třicet let těžkou schizofrenii. Ke konci života, trvalo to asi rok, trpěl i fyzickou bolestí. Hospodin nebyl k němu nikdy spravedlivý, smrt byla pro něho vysvobozením z okov boží nespravedlnosti. V první chvíli poté co nás opustil, jsem pocítil úlevu, že jeho trápení konečně skončilo a že již nemám problém ani já, ani můj mladší brácha. Asi měsíc před jeho smrtí, když se jeho zdravotní stav podstatně zhoršil, jsem psal do různých zařízení na Slovensku, abych zjistil možnosti péče pro těžce nemocné. Pokaždé, když jsem jim sdělil, o jakou nemoc se jedná, včetně dalších komplikací, vždy se slušně vymluvili, že nemají volnou kapacitu. Počítal jsem s tím, že bych šel do předčasného důchodu a bydlel s občasnou pauzou přechodně na Slovensku a staral se o něho; mladší bratr to neměl šanci sám zvládnout. Budu upřímný, v koutku srdce jsem si přál, aby se vše jednoduše vyřešilo. Jistě tušíte jako. Dnes vím, že jsem byl o moc ochuzen: dovézt nejmladšího brášku bezpečně a laskavě na konec jeho nelehké životní cesty. Prohrál jsem, přitom Hospodin mi šanci dal. Nelehkou, ale dal. Vyhovovalo mi jednoduché nekřesťanská řešení a přitom o sobě říkám, že jsem křesťan. Jsem, ale nepoctivý. Pocítil jsem úlevu, že vše dopadlo, jak dopadlo, sklopil jsem oči, trochu se v duši zastyděl a žiju jednoduše dál. Jednoduchá řešení, která nás zbaví problémů na úkor někoho, si často vybírají svoji krutou daň. Něco uvnitř nás neustále trápí, vynořuje se v neklidných snech, již nikdy nepoznáme úplný klid duše. To něco nám nemilosrdně po kapkách vysává z těla a duše sílu k žití. Má to ale i jeden klad, část trápení, která nás pak v životě potkají bereme jako trest za volbu jednoduchého řešení, za náš únik z odpovědnosti.
Jednoduchá řešení jsou často dobrá, ve vědě a technice málem vždy, v životě člověka spíš málokdy. Occamová břitva jako metoda hledání jednoduchých řešení v prostém lidském životě jaksi nechce fungovat; bude to asi tím, že v každém řešení je i kus duše a svědomí.
Ani nevím pořádně proč, dnes v Boží hod vánoční, kdy se nám narodil Ježíš Kristus, jsem si vzpomněl na minipovídku, spíš takový střípek, napsal jej Paul Verlain, má nadpis Má dcera. Až na poslední větu básník dceru živě a přesvědčivě popisuje, čtenář má příjemný pocit, že autor, přesto že propadl tuláctví a alkoholu stále miluje svoji rodinu. Poslední věta ale šokuje: Štěstí, že nikdy neexistovala a že pravděpodobně se již nikdy nenarodí. Když po dceři netoužil, proč nenapsal jednoznačněji: Štěstí, že nikdy neexistovala a budu jenom rád, když že již nikdy nenarodí? Ale nedá se mi zeptat: Když svoji fiktivní dceru tak v povídce krásně živě popsal, proč nenapsal zcela lidsky: Bohužel, že nikdy neexistovala a veliká škoda, že se již asi nenarodí? Toužil po jednoduchém řešení, které mu umožňovalo život bez odpovědnosti vůči jakékoliv lidské bytosti? Nebo za všechno může Arthur Rimbaud, kterého tak obdivoval a který ním pohrdal proto, že i když opustil manželku se synem, je stále miluje? Nevím. Pravda ale jistě nebude jednoduchá. Myslím si, že onu větu napsal kvůli Rimbaudovi. Pokud jsem se trefil, uvnitř musel hluboce trpěl kvůli volbě jednoduchého, nepoctivého a zbabělého řešení. Koneckonců jinak by nikdy onu minipovídku nenapsal, jako já tenhle střípek.
V Brně na Boží hod vánoční léta Páně 2011.