Křesťanské kříže na horách
Dušan Polanský
Kříže, boží muka a kapličky ke křesťanské krajině patří již celá staletí - pochopitelně i křesťanské chrámy, ale o těch dnes řeč nebude. Jsou jejími němými strážci, kteří všem místním i cizím jasně sdělují: Tahle země je křesťanská, pokud by se stalo, že zde stát nebudeme, bude s vámi, křesťané, zle nedobře! Tahle symbolika je univerzální, platí všude, i v horách, tam snad ještě více než v nížinách, protože kříže na horách jsou vidět z údolí i kopců, jsou to majáky křesťanské víry. Kde je vidíme, tam všude jsme doma.
Celý tenhle text volně doprovází černobílé fotopohlednice z mé malé sbírky pohlednic. Většinou jsou z doby před válkou, tedy kromě jedné výjimky, a tou je mnou pořízený barevný snímek, doprovodný text k němu viz níže.
Proč vůbec zmiňují hory, když celý život žiji na rovině, potažmo v mírně zvlněné krajině, myslím tím od roku 1976 s pětiletou přestávkou v Pardubicích Brno a jeho okolí? Říká se, že obvykle toužíme po tom, čeho se nám nedostává. A mně se v životě nedostávalo hor. Tedy bylo zde pětileté období, kdy jsem žil, třebaže pouze jako student na internátě, ve městě, kolem kterého hory jsou, myslím tím Žilinu, kde jsem studoval vysokou školu. Jenomže byla to škola vojenská, takže volný čas byl kýmsi schvalován a také byl vždy časově limitován. Je pravda, že jsme do hor – obvykle to byla Malá Fatra – občas vyráželi, dokonce i v zimě, ale stále jenom jako příležitostní návštěvníci. Přiznám se, že tak trochu mě to mrzelo, vždy jsem si namlouval, že bych v horách dokázal žít. Je zajímavé, že nikdy mě taková myšlenka nenapadla např. ve vztahu k moři, k Jižním Čechám, k nějakému městu, kupříkladu ani ne k Paříži, kde jsem byl dvakrát a moc se mi tam líbilo. Hory vždy měly v mém nespánkovém snění prioritu, ono totiž snění v bdělém stavu je opravdovější než snění ve spánku. Snům ve spánku vládne nevědomí, nad kterým nemáme téměř žádnou kontrolu, kdežto snům v bdělém stavu vládneme my.
Aby se sen, přání, touha staly realitou, musí člověk obvykle pro to něco udělat, někdy více, někdy méně. Přiznám se, pro naplnění snu o horách jsem neudělal nikdy nic. Jistě mohu se vymluvit, že jsem byl voják z povolání a moje štace působení byly dány personálními rozkazy, jenomže pravda je vždy nemilosrdnější než si namlouváme. Za svým snem by člověk musel jít od počátku, tedy hned po maturitě a absolvování základní vojenské služby, tedy v době, kdy jsem ještě nezačal studovat vysokou školu (k čemu vám je v horách vysoká škola?), kdy jsem neměl rodinu, známost, ale to se nestalo. Důvody byly zdánlivě dva: pohodlí a nedostatek odvahy. Ale byl tu ještě jeden, a ten mému vztahu k horám dodával chtě nechtě ambivalentní ráz. Tím důvodem byl můj vztah k úrodné půdě, a ta, jak je známo, je především v nížinách.
Takovou nížinou je i celé Jižní Slovensko, kde jsem se narodil a žil do 13. let. Pak do 19. let jsem žil na Záhoří, v Malackách, kde jsem mimo jiné měl v péči malou zahrádku. Ne, že bych nemyslel více na holky než na zahrádku, ale s holkami jsem to jaksi neuměl a osobní předpoklady také nic moc. Vztah k půdě mám asi v genech po starých rodičích, kteří se živili prací na polích, nakonec kdysi to bylo docela běžné. I teď se starám o malou zahrádku, třebaže mi nepatří. Dokud to zdravotně zvládám, bez motyky a rýče bych byl nesvůj, práce s půdou by mi chyběla. Přiznávám, že nejsem typ pečlivého zahrádkaře, který má záhonky tip ťop. Spíš jsem sedlák, který půdu cítí v chřípí, musí se jí rukama dotýkat, je celý nesvůj, když sucho vysušuje krajinu nebo naopak deště zničí zrající úrodu. Ovšem posledně zmíněné nebezpečí na Jižní Moravě již dlouhé roky nehrozí.
Po tomhle přiznání, se ani nelze divit, že sen o žití v horách dopadl bídně. Dokonce jsem na hory po vysoké škole tak trochu zanevřel, přesněji jsem je ignoroval. Jenomže trvale ignorujte něco, co ve vás vězí!? V roce 2004, to mi bylo 52, jsem měl zdánlivě nenápadnou zdravotní patálii: ruply mi na pravé i levé noze, přesněji na chodidlech, obě příčné klenby, potvory jedny, jako kdyby se domluvily. Do té doby jsem hrával rekreačně týden co týden v kroužku starších pánů fotbal. Aby bylo jasno, ti pánové nebyli (někteří nás již definitivně opustili) nebo nejsou žádné béčka, řada z nich kdysi hrávala aktivně fotbal. Pajšl do zmíněného roku fungoval docela obstojně, celý zápas jsem dokázal jakž takž uběhat, ale co mi to bylo platné, když neposlouchaly již zmíněné příčné klenby. No a den, kdy ruply, byl i dnem konce mého hraní fotbalu. Přiznám se, že jsem uronil i nějakou tu slzu. Možná i proto docela rozumím, když vidím v televizi plačícího fotbalistu či jiného sportovce při vážném zranění či jiném zdravotním problému, který mu brání v sportovní činnosti.
A právě tehdy jsem si docela jasně uvědomil, že dokud jakž takž ještě mohu chodit, aby mi chodidla příliš neopuchala, mám poslední šanci podívat se do hor. A tak jsem v letech 2005 až 2010, vždy uprostřed léta, do hor vyrážel: třikrát do Rakouska, dvakrát do severní Itálie a jednou do Švýcarska. Turistika to byla docela náročná, tury měly obvykle dvě varianty, pro ty vytrvalejší a pro méně vytrvalé; vždy jsem šlapal trasy pro vytrvalejší. S dechem problém nebyl, ale již v roce 2010 ve Švýcarsku chodidla neposlouchala docela dost. Nakonec se tento rok zatím stal posledním rokem, kdy jsem v horách byl. Myslím, že je to i můj poslední rok horských tur. Vyvézt se na vrchol lanovkou, to by mě nebavilo, protože hory vychutnáte jenom tak, že se unavíte, občas lapáte po vzduchu a hlavně výšky musíte mít a cítit v nohách.
Kříže v horách v Rakousku či Itálii jsme potkávali všude: v údolích, stezkách k vrcholům a na samotných vrcholech. Když se vydáte na túru k nějakému vrcholu, zpočátku to jde, ale pak více a více dostáváte zabrat. Ovšem když unavený turista či poutník konečně dorazí - někdy se spíš doplazí - na vrchol hory a po prvním vydechnutí od únavy pokorně poklekne a posléze křižujíce se vzhlédne plný naděje k ukřižovanému Ježíši, najednou pocítí, že únava je tatam a že v jeho duši jako zázrakem přebývá jenom klid, dobro a pokora. Pak se stačí postavit, porozhlédnout se kolem po celé krajině a slastně si vychutnávat její nádheru. A když pak v sedě popíjíte a možná i něco přikusujete, říkáte si, že vyrazit do hor byl docela dobrý nápad. Tento pocit jsem měl v horách pokaždé, nikdy jsem nepocítil pocit zklamání, jaký třebas pozná turista u moře, když mu nevyjde počasí nebo je na plážích plno. Hory umí být k těm, co nectí jejich pravidla, krvelačně kruté, ale vždy jsou laskavé k těm, co k ním vzhlíží s křesťanskou pokorou.
Asi nejvíc se mi líbilo v Dolomitech, v oblasti Val Gardena, kde jsem byl v červenci 2007. Přiznám se, že to, co mě nejvíce zde zaujalo, nebyly ani tak hory, ale nádherné křesťanské hřbitovy u kostelů a hodně obchodů s vyřezávanými sochami z dřeva, mezi nimiž bylo hodně biblických postav a výjevů. Když už tady preferuji samé černobílé fotopohlednice, sluší se udělat alespoň jednu barevnou výjimku. Na obrázku je fragment hřbitova u kostela v St. Christině. Podívejte na tu nádheru kovových křížů a květinové výzdoby! Kdo by takový flek na věčnost nevzal? Ještě nádhernější a větší hřbitov byl u katolického kostela ve Wolkensteinu. Každé ráno jsem o něco dříve stal a šel jsem se podívat právě na tento hřbitov. Vždy tam již byly ženy, které sázely či zalívaly nebo okopávaly živé květiny, přitom si mezi sebou srdečně až vesele povídaly, prostě křesťanská nádhera. Taktně jsem nabádal i ostatní účastníky naší výpravy, aby pobytu zde využili a šli se ráno na tu křesťanskou nádheru podívat. Pokud se nepletu, nikdo neprojevil zájem. Holt, byli to pohodlní ateisté, a tím kříž nic neříká, maximálně, co umí, formálně se hlásit ke křesťanským hodnotám. Leč pochybuji, že by za ně bojovali, natož život položili.
Vždy jsem měl radost hlavně z těžkých horských túr, kde v cíli, blízko nebes, nás vítal křesťanský kříž. Takových tur jsem absolvoval několik, tedy s výjimkou Švýcarska, tam jsem neměl to štěstí, tedy pokud mi ještě paměť slouží. Ovšem plusem bylo, že hned vedle naší chaty v Lauterbrunnenu stál malebný kostelík, jehož zvon v noci vyzváněl každou celou hodinu. Vedle kostelíka v dřevěné kleci smutně odpočíval starý zvon, který staletí místním křesťanům zvěstoval radost, smrt, zval je k pobožnostem, varoval před nebezpečím. Zvony jsou jako lidé, věkem a únavou odejdou, prasknou. Starý zvon také prasknul. Sundali jej v roce 1952, tedy v roce, kdy jsem se narodil zcela v jiné daleké krajině, na rovině, kde vše dřepí u země a kde kopec je málem zázrak Boží. Dodnes starý zvon zůstává v mých vzpomínkách.
Přeji vám, abyste boží muka, kříže, kapličky potkávali nejen na horách, ale v celé křesťanské krajině. Věřte mi, že určitě není zlý nápad, se alespoň občas u těchto tichých symbolů křesťanství zastavit a chvíli pokorně se zamyslet nad věcmi, na které běžně nemáme čas kvůli každodenním pracovním či osobním starostem, běžnému shonu, zdravotním či rodinným problémům a radostem. A to je ode mne vše, to zbývající je již na vás.
V Brně 6. června 2018.