Grátis

Dušan Polanský

Příběh mi vyprávěl ve vinotéce u dvou deci vína jeden štamgast. Je mu přes šedesát, důchodce, zdravý, materiálně dobře zajištěný, stále plný energie, je svěží mysli, dbá o svůj zevnějšek, je dost umíněný a opatrný na korunu. Tolik jeviště a hlavní protagonista. Poznamenejme na úvod, že kdyby nám tento příběh vyprávěla jeho exmanželka, asi by vyzněl dost jinak. Ale tu neznáme, takže berme to, co je a jak je. Koneckonců kolik lidí, tolik pravd o životě.

V mládí se šťastně oženil, manželka prý byla krásná, zajímavá a sebevědomá žena. Po celou dobu jejich společného života se jí nemohl fyzicky nabažit. Po dvou letech po sňatku se jim narodila krásná a zdravá holčička. Štěstí manželů se zdálo být úplné a dokonalé. Ale znáte to, vždy se něco najde, proč to časem neklape. K hádkám začalo docházet hlavně kvůli jedné významné maličkosti: penězům. Prý ona si myslela, že jsou na to, aby se utrácely, on zase, že aby se s nima rozumně hospodařilo. Byla tu ještě další, už ne tak významná, maličkost, on chtěl, aby doma vládl pořádek, všichni vzorně plnili domácí povinnosti. Jako na vojně, i když on to tak nevnímal, jak mi zdůraznil, přece chtít pořádek je přirozené. Mlčel jsem, neboť i když jsem byl kdysi voják z povolání, jsem bordelář. Další komplikace je, že se dcera jaksi více pomamila než potatila. Čím více dorůstala, tlak na něj kvůli penězům ze strany manželky a dcery byl větší a větší. Také s pořádkem a kázní to nebylo dle jeho představ. Uznáte, že převaha 2 : 1, se trvale nedá ustát. Nebyly to pro něho lehké roky, na jedné straně krásná manželka, která ho fyzicky přitahuje, na druhé straně zásahy do jeho představ o fungování domácnosti, skromném žití a respektu k pořádku a jeho osobě. Asi tušíte jak to skončilo. Rozvod na návrh manželky. Pro něho to byla veliká rána. Trvalo mu přes dva roky než se dokázal s tímto suchým faktem jakžtakž vyrovnat. Zůstal mu hezký veliký byt, který mu patřil ještě před sňatkem. Po rozvodu ještě zdědil slušnou sumu peněz, čímž je do smrti zajištěný. Hezký důchod jeho jistoty jenom pojistil. Jenomže vždy je tu nějaké jenomže. S rozvodem se sice vyrovnal, ale na manželku myslí každý den, možná i každou hodinu, i když to otevřeně nechce přiznat. I v spánku přichází sny, které mu nedopřávají klidu a probouzí v něm opět a opět fyzickou touhu po kráse, která mu kdysi patřila.

Dcera se vdala a porodila vnoučka. Je krásný a zdravý. Děda jej touží často vidět, vozit jej v kočárku, dívat se jak roste, povídat a hrát si s ním. Znáte to, dědovské radosti. Jenomže je tu jeden problém, obě dámy stále hodně utrácejí, jaksi přes jejich možnosti. Řeší to prý pragmaticky. Chceš vidět vnoučka? Dobrá, ale uvědom si, že vnouček také něco stojí a vyjmenuji mu všechny možné i nemožné provozní náklady na vnoučka a nakonec mu sdělí požadovanou sumu. On se zdráhá tak velikou částku zaplatit, následuje licitace. Po dlouhých jednáních něco pustí a vnoučka může konečně vidět. A tak to pokračuje stále dokola. Asi je tvrdý vyjednávač, neboť mi říká, že jeho finanční hotovost nesmí klesnout pod částku, kterou mi přibližně naznačí. Že ji potřebuje k tomu, aby věděl, že má své jisté. Že chce mít jistotu, že si může každý den zajít na dvě, čtyři decky vína. Nahlas před ním počítám, že čtyři deci jsou třicet korun za den, za rok nějakých 11 000 Kč. To je suma menší než jeho měsíční důchod. Nájem neplatí, takže může být v pohodě. Kdepak on mi vysvěluje, že onu čásku finanční hotovosti si chce udržet, a tak spoří i na jídle. A ještě mi vysvětluje další detaily kolem svých financí. Nemá to jednoduché, platit za vidění vnoučka, udržet si finanční nadbytek, a přitom všem trvat urputně na svých vyhraněných názorech na život.

Chtěl, abych mu správnost jeho konání a úvah potvrdil. V očekávání jednoznačné kladné odpovědi se mě zeptal: Pane, uznáte, že každý chce mít své jisté, určitě i vy? Raději neodpovídám, jenom něco nezrozumitelně zabrblu, nechci se přít o životní pravdy. Nemám totiž toho až tak moc jistého, bydlím v nájmu, něco jsem mohl zdědit, ale jaksi jsem se všeho musel kvůli jistotě kohosi jiného v rodině vzdát, finanční hotovost rodiny je jenom taková normální, jako ve většině běžných rodin. Nikdy jsem neměl ani korunu bokem, zdálo se mi to nefér. Ale mám oproti němu přece jenom jednu výhodu: nemusím licitovat o částku, za kterou mohu vidět svoji malou rozkošnou vnučku. Mám to grátis a mohu ji vidět kdykoliv, když mám chuť a čas.

V Brně 26. 11. 2011.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky