Dušan Polanský
Můj přítel Rollo je, přibližně řečeno, malý profesionální zloděj, protože nikdy se nepouští do větších akcí a krade jenom tolik, aby slušně přežil bez práce. Teď si jistě říkáte, že mám pěkné přátele. Věc se má ale zcela jinak. Rolla jsem poznal v nejskromnější dřevěné hospodě na světě, která je právě na našem sídlišti. Svůj nápoj si zde můžete vypít na stojáka na čerstvém vzduchu bez ohledu na roční dobu a počasí; výjimkou nejsou ani zimní mrazy. Má to jednu výhodu, kolemjdoucí, nebo lidé jedoucí v autech, autobusech a trolejbusech městské hromadné dopravy, jež se neustále valí jedním i druhým směrem po hlavní silnici, ví co pijete, kdy to pijete a jak často to pijete. Je to taková forma hospodské demokracie pro okolí. S Rollem jsem se dal poprvé do řeči před více než třemi roky, když se opět dostal na krátkou dobu z vězení. On se totiž vrací na svobodu pravidelně, ale ne na dlouho. Nikdo s ním nechce nic moc mít, neboť je to průšvihář. Nestačí, že když se trochu namázne, tak vám otevřeně vykládá o tom, proč seděl, ale navíc vám přímo s dětskou radostí sdělí, že mu policajti nedošli na tu a tu zlodějinu. V období, kdy jsem se ho poznal, jsem měl na krku osobní krizi, nějak jsem se nepohodl s celou rodinou. Důvod byl přitom zcela lidský, hezká a sympatická ženská. Je zvláštní, že vám lidé odpustí těžký zločin či velikou lumpárnu, ale něco tak lidského, jako je ženská, nikdy. Bývalá láska se mezitím vdala a právě čekala mimino někde na konci světa, kde její manžel působil dlouhodobě pracovně. Takže se stalo, že jsem byl zcela sám jako opuštěný vrak na ještě opuštěnejším parkovišti. Teď možná chápete důvod, proč jsme si s Rollem padli do oka. Od našeho prvního setkání Rollo již stihnul dvakrát krátkodobě sedět. No a protože jsem neměl nikoho na krku, tak jsem občas vyrážel za ním do vězení na přátelské návštěvy. Při každé z nich mě přesvědčoval, že kradení definitivně nechá. Jako bývalý pedagog jsem ho za hezké předsevzetí vždy pochválil, i když jsem dobře věděl, že šance na jeho dodržení je malá. Rollo měl totiž svoji povahu zakódovanou v genech, a většina z nás dobře ví, že geny jsou pěkná sviňa. Abych tento úvod zbytečně nenatahoval, jenom doplním, že s Rollem jsme měli dohodu, že nikdy mi nic nebude nabízet z nakradeného materiálu a ani mě nebude otravovat o peníze. To poslední by i tak nemělo smyslu, protože jako důchodce jsem žil v podnájmu doslova z ruky do huby a měsíční spotřeba Rolla v krátkých údobích, kdy si užíval svobody, se obvykle pohybovala v několika násobcích mého důchodu.
Asi před dvadceti měsíci se Rollo opět ukázal v naší hospodě. Pozdravili jsme se jenom krátce. Důvod byl prostý, Rollo veškerou pozornost věnoval černovlasému zázraku s nádhernými ňadry a dlouhýma nohama v těsných riflích. Rollovo perfektní oblečení, drahé boty, luxusní hodinky, krásný zlatý řetízek kolem krku jasně signalizovaly, že se blíži neodvratně okamžik, kdy půjde opět sedět. O tom, že mu brzy dojdou finance z minulých krádeží, nebylo pochyb, a že se pak pokusí o další krádeže bylo víc než pravděpodobné. Že něco při jedné z nich neklapne a spadne klec, o tom také žádná. Jenom jsem si přál, aby zůstal u své klasiky: slušné nenápadné okradení občana v tlačenici; vloupání do chaty, bytu, rodinné vily či auta. Vše pouze v osobním vlastnictví, žádný státní majetek. Také jsem mu opakovaně kladl na srdce, že když už to musí být, ať okrádá movitější občany. Promiňte mi to, ale sociální cítění neumím potlačit, asi to mám v genech.
Jak se mi později přiznal, první dvě zlodějny v pohodě. Bohužel třetí nás oba přivedla do pěkného průšvihu. Vloupal se do vily jednoho staršího nenápadného profesora, vědeckého pracovníka, který hodně bádal i doma, kde měl zařízenou špičkovou laboratoř. Rollo byl při zlodějině trochu namáznutý, takže sbalil nejen peníze a šperky, ale vlezl i do laboratoře a vzal jen tak nazdařbůh i několik věcí, kterým beztak vůbec nerozuměl a šance na jejich udání někde v zastavárně nebyla veliká. Chudáka vědátora krádež dost vzala, neboť Rollo nechtěně sbalil i něco, co bylo výsledkem jeho celoživotního úsilí. Skončilo to mrtvicí a pan profesor skončil na vozíčku neschopný vyslovit souvislou větu. Policie z toho udělala pořádný kolotoč, zloděj byl předem označen za zločince. Starší pán totiž moc toužil po Nobelově ceně za fyziku nebo fyziologii a medicínu. Z širokého záběru jeho zájmů je poznat, že dělal interdisciplinární výzkum. Rozběhlo se pekelné pátrání. Kdysi jsem se hodně zajímal o propojení fyziky a psychologie, takže jsem tušil, že horlivost policie má vážný důvod. Profesor totiž paralelně pracoval na několika věcech z psychologie a podle názoru jeho kolegů to vypadalo na opravdu veliké přínosy pro lidstvo. Profesor prý byl ale velice opatrný, bál se duševní krádeže, proto málem vše nosil jenom v hlavě, holt génius. Když mi Rollo kápnul božskou, porušil jsem zásadu, že lup nechci nikdy vidět, a řekl jsem Rollovi, aby mi ukázal věci z laboratoře. Kdysi jsem se zabýval psychologii a fyzikou, takže jsem si říkal, že možná mám šanci se dozvědět, co vlastně Rollo šlohl. Byl jsem příjemně i nepříjemně překvapen. Příjemně, že jsem pochopil, že dva vynálezy jsou opravdu fantastické; nepříjemně, že jsem tušil, že pokud se vyšetřovatelům podaří zjistit o jaké sólo kapry se jedná, začne po nás opravdová štvanice. Nebylo pochyb, že je jenom otázkou času, kdy se Rollo dostane do hledáčku policie. Že tím hrozí nebezpečí jaksi automaticky i mně, bylo nabíledni.
Teď vám stručně vysvětlím principy obou vynálezů, jak jsem na jejich princip fungování přišel je nepodstatné. První vynález byl true-false měřič hodnověrnosti myšlenek. Znáte to, někdo ve vzteku řekne, že někoho zabije, ale nikdo neví, zda to myslí vážně. Ale true-false měřič to pozná. Uvede v procentech shodu vyslovené nebo nevyslovené myšlenky a připravenosti dotyčné osoby myšlenku realizovat.
Druhý vynález byl něčím zcela fantastickým. Ultra tenká rukavice nasazená na ruku umožňuje zachytit nejen tvar věcí, rostlin, živých organismů, ale i vnímané pocity při dotycích, včetně vůně a teploty. Okamžitě jsem si vzpomněl na svoji přítelkyni, která se právě zdržovala u své maminky. Protože vždy byla nakloněna příjemným hrátkám, domluvil jsem si s ní schůzku a poprosil ji, zda by mi dovolila v praxi rukavici řádně otestovat. S úsměvem souhlasila. Svlékla se a lehla si ve své celé kráse na postel; musel jsem konstatovat, že i po dítěti má stále krásné tělo. Stisknul jsem nenápadný oblouček na němž byl nápis rec, zkratka záznamu. Pravou rukou, na níž jsem měl nataženou kouzelnou rukavici, jsem se lehce dotýkal každého kousíčku jejího krásného těla. Příjemný obřad trval přes dvě hodiny. Těšil jsem se ještě na víc, ale bohužel hned po ukončení pokusu musela kvaltem opustit můj malý byt. Důvod byl telefonát její maminky, které se náhle přitížilo. Po rychlém a navíc smutném rozloučení jsem se celý nedočkavý vrhl na otestování kvality záznamu. Na rukavici nasazené na pravé ruce jsem stisknul oblouček play. Po chvilce moje smysly zaplavily příjemné myšlenky. Vnímal jsem ladné křivky, příjemnou kůži, pocity, obraz, vůni, teplotu své přítelkyně. Citlivost záznamu byla tak vynikající, že jsem dokonce cítil i chloupky na předloktí a klíně. Výsledkem jsem byl unešen, teď mi ji nikdo nemohl virtuálně vzít. Že bych vynález předal policii, o tom žádná. Lehce jsem si své počínání zdůvodnil. Pakliže profesor nezanechal podrobný popis principu fungování a výroby speciální rukavice, vynález by byl pro lidstvo stejně na dlouhou dobu ztracen. Správně tušíte, že se ve mně pomalu a jistě začaly probouzet běsi erotické touhy, lakoty a egoismu. Co mě ještě trápilo, byla trvanlivost záznamu, ale věřil jsem, že minimálně bude několik měsíců. Těšil jsem se, že záznam si budu moci pouštět i několikrát za den. A ještě něco důležité, Rollo si v alkoholickém opojení ani ukradené rukavice nevšimnul, jednoduše shrábnull v profesorově laboratoři vše z pracovního stolu do velikého baťohu. O rukavici jsem ale Rollovi nic neřekl, proč také.
Hezky jsem si věci naplánoval, jak by také ne, měl jsem velikou šanci mít dámu svého srdce stále pro sebe, tedy alespoň virtuálně. Ale život je prevít, běží si po svém, kašle na naše plány. Asi dva dny po těchto událostech Rolla sbalila policie. Zatím si ho ale nevytipovali, nějak jim na podobnou akci neseděl, spíš sázeli na cizí agenty, mělo to logiku, ve hře mohly být vědecké objevy. To, že zmizely i peníze a zlato brali asi spíš jako zastírací manévr. Výsledek byl, že Rolla zatím pustili na svobodu, ale nesměl opustit město a musel být po ruce. Bylo jasné, že Rollo z toho ještě není ven. Stačí, aby objevili po něm sebemenší stopu zanechanou v profesorově domě a je zle. Hypotéza, že nakonec Rolla dostanou, byla až moc pravděpodobná, nechtělo se mi věřit, že by v přiopilém stavu nezanechal po sobě žádnou stopu. Také bylo jasné, že pak budou chtít na něm především ukradené věci z laboratoře, a pokud je nedá, určitě s ním nebudou jednat v rukavičkách. Tady šlo o příliš silný šálek kafe. Rollovi jsem řekl, že nechtěně se mu podařilo ukrást true-false měřič hodnověrnosti myšlenek. Také jsem mu vysvětlil, že ten měřič je jeho veliký trumf, že když bude dostatečně chytrý, může ho vyměnit za svobodu.
Bohužel ale krátce po Rollovém propuštění na svobodu přišlo nehezké překvapení. Bylo to jako když se těšíte na hezký huňatý klín vaší přítelkyně, a najednou zjistíte, že si jej kvůli jinému chlapovi oholila. Tušíte správně, obdržel jsem předvolání na výslech. Nevyslýchala mě žádná kominická koule, ale hned několik šéfků. Zpočátku to byla spíš klasická oťukávaná, co dělám, jaké mám zájmy, odkdy znám Rolla, pak Rollo sem, Rollo tam. Tušil jsem, že přijde útok, ale netušil jsem odkud. Najednou jeden z party šéfků hodil přede mne na stůl kopii nějakého článku. Po nasazení brýlí na čtení jsem zjistil, že se jedná o můj článek napsaný před více než třiceti lety pro jeden technický časopis, který, pokud se nepletu, neměl příliš dlouhého trvání. Článek byl na tu dobu až příliš vizionářský, a takové hlouposti v těch dobách státní moc až tak moc nepodporovala. Na článek jsem již dávno zapomněl, vždyť takových hloupostí jsem v životě napsal, často jenom z nudy. Byla to spíš volná úvaha než typický odborný článek. Vyslovil jsem v něm názor, že 21. století bude především stoletím psychologických revolucí. Lidé se naučí měřit sílu vůle, zachytit pocity člověka, pravdivost jeho myšlenek, uvést se do různých psychických stavů, např. naprostého vypnutí myšlení, stavu transu. Naučí se při milování daleko více propojit svou tělesnou rozkoš s pocity partnera, čímž erotika bude v životech lidí hrát daleko větší roli než dnes.
Začalo mi svítat, jak je o mně smýšleno. Mysleli si, že jsem Rolla přesvědčil, aby ukradl profesorovi vynálezy zaměřené právě do oblastí, které jsem v článku popsal, a že chci vynálezy zpeněžit. Pokud jde o kupce, jistě mysleli na Rusko, těžko na Kajmanské ostrovy. Dostal jsem se, stejně jako Rollo, do prekérní situace, ale jak s ní ven, jsem zatím netušil. Nejhorší, co mi sdělili, bylo, že mně i Rollovi chtěli hodit na krk současný zdravotní stav profesora a neopomněli s úšklebkem dodat, že rodina chce mne i Rolla žalovat o několik milionů. Bylo to tak trochu strašení, ale dobře jsem věděl, že kdyby žaloba profesorovým příbuzným vyšla, v životě bych si již nikdy nedal ani své každodenní zdravotní dvě deci bílého vína v nejlevnější brněnské vinotéce.
Byli jsem pod hezkým tlakem. Rollo stále ještě nepochopil, že jsme se zamotali do vysoké hry. Já jsem zase pro změnu dostal kolosálně blbý nápad. Zavolal jsem z telefonní budky – bylo téměř jisté, že můj mobil je odposlouchávan – na ruské velvyslanectví, že chci mluvit s někým, kdo ví něco o moderních technologiích. Zabralo to. Na druhý den jsem se sešel s nenápadným, inteligentním, tichým Rusem na místě, kde jsem měl velikou jistotu, že nás nikdo nesleduje. Pro případné historiky mého života dodávám, že před vlastním setkáním jsem rafinovaně jezdil a chodil tři hodiny pro městě a jeho blízkém okolí. Chlápkovi jsem bez okolků sdělil, co nabízím. Bylo na něm poznat, že je nadšený, i když urputně potlačoval své pocity. Tušil, že když se mu tenhle kšeft povede, čeká ho služební postup a slušná odměna. Náladu jsem mu pokazil tím, že jsem mu sdělil podmínky našeho obchodu. Nejdřív se musíme s Rollem bezpečně dostat do Ruska, když ne úplná svoboda, tak alespoň tolerance, slušné bydlení a slušný příjem až do smrti. Rovněž jsem mu dělil, že zanechám dopis na rozloučenou u dvou státních notářů, kdyby se mně nebo Rollovi něco stalo. Teprve až budeme v bezpečí v Rusku, sdělím, kde jsem vynález bezpečně ukryl. O kouzelné rukavici jsem ani necekl. Chlápek, že se musí poradit. Mohl, dal jsem mu 10 minut. Z krátkého timeoutu byl hezky vyvalen, čekal že mu věnuji 24 hodin jako vyděrači ve filmovém thrilleru. Byl ale natolik inteligentní, že rychle pochopil, že momentálně hlavní trumfy v ruce drží moje maličkost. Kamsi zavolal, odpověď mi byla ale předem jasná. Sice to okecával, mluvil o složitosti, ale nakonec z něho vylezlo ruské Da, charašo. Něco mi říkalo, že ještě není vyhráno. Chlápkovi jsem upřesnil, že pozítří přesně v 23,00 hod, tak pozdě kvůli tmě, vstoupíme s Rollem na půdu jejich velvyslanectví v Praze. A abychom se nenadřeli s otvíráním dveří do areálu, že budou hezky odemčeny. Přikývnul. Tušil, že vyhrožováním či dokonce fyzickým násilím to zatím se mnou nepůjde, že jsem pan Opatrný, který se několikanásobně posichroval.
Po rozchodu jsem musel především dobře ukrýt true-false měřič a rukavici. Původně jsem chtěl rukavici vzít s sebou do Ruska, ale tušil jsem, že Rusové nás důsledně prohledají. Ukryl jsem ji v dutém schodišťovém zábradlí jednoho nájemního domu, kde jsem nebydlel. True-false měřič skončil v jedné opuštěné chatce na totálně zaplevelené, již roky neudržované, zahrádce. Chatku, spíše morovou chaloupku, naštěvovali tak maximálně kuny a krysy. Věřil jsem, že tento stav ještě nějakou dobu vydrží. U dvou notářů jsem zanechal dopisy pro případ mé smrti. O rukavici v nich nebyla ani zmínka.
V kritický den, kdy jsme měli vstoupit na půdu Ruského velvyslanectví, jsme každý zvlášť celé odpoledne a večer chodili a jezdili s Rollem po různých místech Prahy, abychom zmátli případné špicly. Vlezli jsme do chodeb obytných domů, uzavřených dvorů, hospod, dokonce i na nějaké úřady, hodně jsme jezdili tramvajemi. Před 23,00 jsme se sešli s Rollem kousek od Ruského velvyslanectví ve víře, že vše je OK, i když mi bylo jasné, že když nás mají v merku, že je možnost uzavření kšeftu s Rusy napadne. Asi tomu tak bylo, protože určitě nebyla náhoda, že jsme na jednoho chlápka v civilu nepůsobili příliš důvěryhodně. Když jsme byli asi dvacet metrů od hlavní brány velvyslanectví, vytasil na nás nějaký průkaz, a chtěl po nás, abychom se oba prokázali dokladem totožnosti. Tohle neměl dělat, Rollo byl již dost máznutý a já jsem až příliš myslel na rukavici a poklad v ní ukrytý. Aniž jsme se s Rollem předem domluvili, oba jsme se vrhli v stejném okamžiku na chlápka, jako na vojenský povel. Všichni tři jsme skončili na zemi. Chlápek bral službu dost poctivě, protože vytasil na nás pistoli. Jeho záměr jsem předvídal a až jsem byl sám překvapen, s jakou lehkostí jsem mu ji vykopl z ruky. Že jsem po ní skočil, jako panic na první holku, o tom žádná. Bohužel ten vůl si nedal pokoj, neboť si prudce povytáhl spodní část pravé kalhoty; při bídném osvětlení jsem neměl příliš času na přemýšlení o tom, zda si chce jenom poškrábat svědící místo na lýtku nebo vytasit další zbraň. Bezděčně jsem vystřelil málem do tmy. Sice jako voják z povolání jsem sloužil dlouhá léta, ale střelec jsem byl prabídný; bohužel tentokrát jsem se zcela výjimečně trefil. Náhodně, ale přesně. Pak si již toho moc nepamatuji, ještě kdosi po nás z tmy střílel, ale Rusové naštěstí slib dodrželi, dveře do jejich areálu velvyslanectví byly dle dohody nezamčené, takže za několik sekund jsme byli v relativním bezpečí. Relativním proto, že pak začal pěkný politický cirkus, který trval málem celý měsíc. Náš stát chtěl od Rusů, aby nás vydali. Ti ani slyšet. Nakonec naše svoboda, dejte si ji hezky do uvozovek, měla cenu třech načapaných amerických špiónů kdesi v Rusku. Vyměnili nás. Náš tisk se pohoršoval nad mocenským pragmatismem, ale to bylo vše, na co se pisálkové zmohli. Pak následoval let do Moskvy, pak ještě kus za Moskvu, do Kasimova, což je město na řece Oka. Příroda je tu hezká, ale vše je zde na naše poměry někonečně veliké. Něco mi říkalo, že v téhle nekonečně veliké zemi již zhebnu.
Kdepak, nezhebnul jsem, to zatím Bůh nechtěl. Ještě mi neodpustil. Zpočátku jsem byl dokonce rád, že jsem kdesi daleko od Mosky, přesně jako v stejnojmenném románu Vasilije Ažajeva. Mé svědomí bylo celé zaneseno sajrajtem, potřeboval jsem na mnohé, když ne zapomenout, tak alespoň to zasunout někam pěkně hluboko. Věřil jsem, že poté, co jsem sdělil Rusům, kde leží true-false měřič, a oni si jej bez problému vyzvedli, budu mít klid až do svého rychlého a hlavně bezbolestného skonu; totiž tak nějak jsem o svém konci snil. A než se tak stane, budu se toulat místními rozlehlými lesy, sbírat houby, chytat ryby v Oce, popíjet vodku a přitom si povídat s místními a Rollem. Klídek a pohoda. Realita ale byla zcela jiná. Nedopřáli mi ani den klidu. Nutili mě, považte v mých letech, učit se rusky, každý den jsem psal diktát; má postarší, navíc nevrlá, učitelka mě buzerovala za každý blbě daný přízvuk či chybu v pravopisu. Rovněž jsem musel zvládnou ruskou terminologii z psychologie a fyziky. Nechápal jsem důvod všeho toho, co se kolem mé osoby dělo. Po roce si mě odvezli na nějaký úřad v Kasimově. Posadili mě do pohodlného křesla, udělali mi zelený čaj, aniž veděli, že ho piju, nabídli mi ty nejobyčejnější sušenky, které můžu stále a znovu. A pak mi k tomu pustili kino. Asi tušíte, že to nebyl můj nejoblíbenější film Sedm statečných. Vystupovala v něm řada hodných a statečných lidí, bohužel aniž o tom věděli. Moje celá bývala rodina, i vnučka, která pořádný kus poporostla; má přítelkyně s manželem a baculatým synkem. Všichni se usmívali, radovali ze života, byli šťastní, měl jsem pocit, že velikou zásluhu na tom má právě moje nepřítomnost. Když video skončilo, připomněli mi moji dávnou publikační činnost; nikdy bych si nepomyslel, že vyčmuchají moje vizionářské články. A pak mi již jenom diktovali, co ode mně očekávají. Vrátím se do Brna s novým jménem jako ruský občan, Rollo zde zůstane, je prý krajně nespolehlivý. Ale popravdě zatím mu to ani moc nevadí, dal se dohromady s dcerou místního kmotra, takže si užívá všech myslitelných rajských radostí. Občas i něco šlohne, ale je to jenom tréningově, aby se udržel ve formě. Koneckonců tady se malé krádeže tak přísně neberou jako u nás, Rusové jsou na tyhle záležitosti dívají velkoryseji než Západ. Dobře ví, že velicí zloději kradou i miliardy a nic se jim nestane, tak proč trestat přísně malé zloděje. Taktéž jsem se dozvěděl, že začnu pracovat jako zástupce ruské strany v nově vzniklém mezinárodním ústavu, konkrétně v týmu pro vývoj záznamu vnímaných interních pocitů při dotycích živého objektu, včetně vůně, teploty a sexuálního vzrušení. V duchu jsem se zašklebil, a vzpomněl si na rukavici uschovanou v zábradlí. Na rovinu mi řekli, že nemají důvěru k lidem ze Západu, potřebuji někoho, kdo se dokáže dostat k informacím neurčeným pro ruskou stranu. Ale abych se o žádnou levotu nepokoušel, nesmím ani náznakem dát vědět, kdo doopravdy jsem, že umím česky, musím se důsledně vyhýbat místům, kde jsem se kdysi pohyboval, taktéž že se musím zaintegrovat do místní rusky mluvící komunity. Žádný kontakt s nikým z blízkých, že budu mít i několik andělů strážných, a že když nebudou výsledky, že bude zle. Neopomněli mi připomenout, že jsem stále nepotrestaný vrah. V tom okamžiku, když jsem chtěl namítnout, že časem mne přece jen může někdo ze známých poznat, se objevil na části displeje obraz muže mi vzdáleně podobného; tento ale neměl pleš, zato měl plnovouz a knírek. Chtěje radikální změnu obličeje důrazně odmítnout, otočil jsem se prudce směrem k chlápkovi, který v místnosti šéfoval; ten mou reakci předvídal; usmívaje se, levou rukou ukazoval na obrázky vedle návrhu mého nového obličeje; byli na nich všichni mí blízcí a milovaní; ukazováček jeho pravé ruky svými pohyby nemilosrdně naznačoval vodorovný řez na krku.
Jsem již půl roku v Brně. Pracuji v týmu ruských odborníků na celoevropském projektu, jehož výsledkem má být funkcionalita, kterou umí moje rukavice. Rusové jsou se mnou nadmíru spokojeni. Vědci ze Západu jsem považován za neškodného staříka, lehkého alkoholika, který každý den musí mít svůj půllitr vínka, i když jim je trochu divné, že jsem Rus a nepiju vodku. Je to ale omyl, nemyslím s vodkou, ale s neškodností. Rusům jsem toho bonznul již požehnaně. Už mě ani moc nehlídají, věří, že jsem zcela rezignoval, a že chci jenom chránit své blízké. První dny po příjezdu do Brna jsem ale více než na výzkum, myslel na své blízké a milované. Natolik mi to ještě myslí, abych je viděl v reálu. Poznat jsem se ale nedal, bylo by to ode mne krajně neodpovědné, raději ať mě považují za vraha a darebáka, který se na ně vykašlal. Udělám ale vše proto, abych je vídával i v budoucnu. Ne pro dobrý pocit, ale proto, aby můj život ještě měl vůbec nějaký smysl.
Pronajal jsem si malý byt v městské části Černovice; sem jsem nikdy nechodíval, tady mi nehrozí, že mě tak lehce někdo pozná. Rovněž mám v nájmu malou zahrádku s pěknou zahradní chatkou. Chodím tam často, jsem považován za naruživého zahradkáře. Teď jsem v chatce a právě jsem si nasadil na pravou ruku ukradenou rukavici. Nehezký přívlastek, takže raději jí říkám feeling-glove, někdy sentiment-glove a občas také kid-glove. Ani Bůh neví, jaký název jednou lidé tomuto zázraku dají, ale nejdřív jej musí objevit. To ještě potrvá, a těch peněz, co to bude stát. Ale to již není můj problém, mne pouze zajímá, že teď začínám vidět a cítit všemi svými smysly tělo milované ženy; zvláštní, právě v tomto okamžiku se dotýkám na jejím oušku naušnice ve tvaru motýlka.
Dopsáno 15. dubna roku 2011.