Dušan Polanský
Minulou zimou jsem koupil malé vnučce sáňky, jenomže je důsledně ignorovala, jaksi se jí nezdály, bylo to asi tím, že byla ještě moc malá a nelíbilo se jí, že hned napoprvé, když na nich seděla, byl studený vítr a foukal jí do očí padající sníh. A tak jsem se těšil, že konečně letos sáňky otestujeme, jenomže letošní zima nic moc nejen v Brně, a tak o sněhu jsme si mohli nechat jenom zdát. V počasí, kdy není ani teplo, ani zima, pro malé děti vymyslet program, aby se nenudily, nemusí být vždy až tak jednoduché. Proto jsme občas vyrazili do zoologické zahrady u nás v Brně v Bystrci. Už znám jména medvědů kamčatských, Kubíka a Tobíka, i mědvědů ledových, Nanuka a Komety, vím přesně, v jaké ohradě či kleci nebo akváriu je jaké zvíře či ptáci nebo hadi anebo rybičky. Vím, že když se půjdu podívat na bobry, že budou spát schouleni do velikého klubka, čímž jsou my sympatičtí, jelikož mít možnost se k někomu blízkému tulit ve spánku je hebce příjemné a hřejivě teplounké. Vím kolik metrů je to tím či oním směrem tam či onam, která cesta kam vede. Vím, co dostávají k jídlu opice, co lemuři, medvědi, tygři. Vím, že pracovníci zoo mají v kanceláři velikého papouška ara jménem Eda, který má třináct let a klidně se může dožít osmdesáti. Vidíte, že málem bych mohl dělat průvodce.
Jindra a já máme v zvláštní oblibě krkavce, akorát je nám líto, že mají malou a nízkou klec. Kdybych vyhrál první v sportce, určitě bych přispěl slušnou částkou na výstavbu veliké voliéry. Vnouček Vojtíšek – začátkem února měl rok, jinak pěkný cvalík – má poměrně konzervativní přístup k veškeré zoologické havěti, takže ani krkavce nemusí. Dokonce nemusí ani plyšáky a stačí aby uviděl koně v televizi, o reálu ani nemluvě, a hned se rozbrečí. Je spíš technický typ, nejraději mlátí do klávesnice počítače či si hraje s mobilem nebo s ovládači všeho druhu. Přitom ale neuznává žádné dětské imitace, okamžitě je rozpozná a nemilosrdně je zahazuje. Proto ke krkavůcm Vojtíška ani s sebou neberem, mohl by začít hořce brečet, jakmile by spustili svoje halasné korrk, korrk.
Jediný párek krkavců najdete v spodní části zoo přes cestu pod indiánskou chýší. Na podzim minulého roku Jindra podávala jednomu z nich přes pletivo s velikými oky list ze stromu, ten jí chtěl poděkovat, tedy podle mne, a tak ji klovnul do prstu. Tuhle drobnou epizodu bylo třeba utajit před rodiči Jindry, jenomže Jindra tehdy ještě nevěděla, co je to zatloukat – teď by to již možná zvládla –, takže ukázala prstík mamince s názorným vysvětlením, napůl posunky, napůl žvatláním, že prstík bolí od klovnutí krkavce. Jindře jsem se snažil vysvětlit, že nebolí, což ani dodnes nechce akceptovat a pokaždé, když se jdeme na krkavce podívat, mi ukazuje klovnutý prstík a říká, že zrovna teď bolí. Musím uznat, že paměť má dobrou, pokaždé ukáže ten správný prstík, ale jak vidíte, loajalita vůči dědovi ne vždy funguje.
Při jedné z návštěv zoo v půli února to u klece krkavců dopadlo podivně. Vojtíšek jako obvykle dostal najednou hlad a tak jej maminka krmila v indiánské chýši. S Jindrou jsme vyrazili ke krkavcům. Přistoupivše ke kleci krkavců, začali oba vyvádět jako pominutí. Poletujíce v malé a nízké kleci z jednoho konce na druhý a majíce stále otevřené zobáky, vřískali a zpívali opravdu silně a vytrvale své korrk, korrk. Pozorovali jsme je se zaujetím, protože zatím se nikdy tak nechovali. Ptám se Jindry, co že mohu chtít. Jindra mi velice vážně vysvětlila, že chtějí ven, lítat. „Jindřiško, ale to by chtěla všechna zvířátka, i ptáci, plazy, rybičky. Kdybychom jim vyhověli, to bychom se pak neměli na co chodit dívat a pán ředitel by neměl čemu a komu šéfovat.“ Můj dospělácký argument ji vůbec nepřesvědčil. Dívajíc se nahoru a ukazujíc ručičkou týmž směrem vytrvale opakovala: „Dědo, chtějí létat vysoko, vysoko…“
Jeden z krkavců se ale po chvilce uklidnil a zůstal sedět na větvi. Drže Jindru v náručí upřeně jsem pozoroval druhého, který byl očividně aktivnější než jeho druh či družka; na dálku to coby laik nepoznám. „Kamaráde, to nejde, abych tě pustil ven, jednak nemám klíče od téhle nízké, staré, rezavé klece, a jednak bych musel za tebe zaplatit zoo škodu, a to si buď jistý, že by mi pán ředitel neodpustil ani halíř,“ vysvětloval jsem, dívaje se mu do očí. Najednou krkavec vzlétnul, přistál na větvi vedle svého druha, lehce se jej dotknul zobákem a pak zaťukal zobákem o větev, na které právě oba seděli. Mohlo to znamenat, že ten druhý zůstane tady. Pak vzlétnul kousek vzhůru, víc to nešlo, protože klec je nízká, a posléze několikrát divoce obkroužil celou klec. Vypadalo to, že mi chce naznačit, že stačí, když pustím na svobodu jeho. Egoista jeden, pomyslel jsem si. V každém případě komunikace s krkavcem začala být zajímavá, viděl jsem to i na vnučce, málem nedýchala. Napjatě jsme čekali, co se bude dít. Náš krkavec opět několikrát zakroužil v kleci, pak opět přistál na větvi vedle svého druha a opět několikrát klovnul zobákem do větve a posléze upřeně na nás hleděl. Tahle zvláštní gestikulace mohla znamenat jediné, sice budu z klece pryč, ale pak se opět do ní vrátím, abyste neměli problémy. Nedalo mi to, abych se nezeptal malé Jindry, co od nás krkavec chce. Místo odpovědi se mi začala v náručí vzpínat, což vždy znamená jediné, že teď výjimečně chce dolů, i když jinak se stále ráda nosí. Postaviv ji na zem, hned mi začala oběma rukama naznačovat otevření dveří, k tomu neustále drmolila a ukazovala „že krkavec chce vysoko létat“ a pak mi rukou naznačila veliký kruh, který symbolizoval návrat ptáka do klece. Takovéhle potvrzení své domněnky jsem nečekal, přitom je všeobecně známo, že dětská intuice nezkažena dospěláckou vykutáleností je málem neomylná.
Rozhlédl jsem se kolem, vypadalo to dobře, nikde nikdo, čemuž se nebylo ani moc co divit, bylo totiž škaredě a vlezlo. Kousek od klece krkavců a současně v sousedství indiánské chýše je staveniště, staví se tam obrovská voliéra pro orla bělohlavého. Je sice ohrazeno, ale jenom tak symbolicky, volně postavenými zábranami. Na staveništi se hodně betonuje a kde se betonuje je i betonářská výstuž a k jejímu upevnění potřebujete drát a štípací kleště. Je možné, že se tam nějaké povalují. Nemýlil jsem se, jedny ležely volně položené na hromadě prken. Vzal jsem je a k tomu ještě kus drátu. Malá Jindra hned vytušila, k čemu nástroj slouží, a snažila se mi jej z rukou vzít se slovy: „Sama.“ Znáte to, děti od určitého věku, chtějí všechno dělat samy. Vysvětlil jsem jí, že sama nemůže, že děda vyleze nahoře na klec, tam proštípá kus pletiva a vypustí jednoho krkavce ven, ten druhý v kleci pěkně zůstane. Tak to bude nenápadné, kdyby někdo šel kolem, díru v pletivu na horní straně klece si nemá šanci všimnout a bude si myslet, že jeden krkavec je zalezlý v budce. Dost neochotně souhlasila, štípací kleště se jí líbily, vždyť takovou hračku zatím nemá. Ani jsem se nedivil, protože má výbornou paměť, ale ne po mně, po mně je jenom všímavá. Ty kleště by si hned vzala domů, stačí když se dostane k nůžkám, stříhá, co jí přijde pod ruku, např. nedávno prostěradlo v její postýlce.
Lezení mi nikdy nedělalo větší problémy a drát byl za ty roky tak rezavý, že jsem se ani nemusel moc namáhat, abych vyštípal otvor, kterým by se krkavec protáhl. Vypustil jsem jej z klece ven docela se strachem, bál jsem se, aby mě neklovnul do ruky. Ale zbytečně, věděl, co se sluší a patří vůči zachránci. Ven chtěl nakonec i ten druhý, ale pletivo jsem rychle sklopil do původní polohy a díru zadrátoval kusem drátu ze staveniště. Slez z klece, štípačky jsem podal Jindře, aby jí nebylo líto, že je neměla v rukách. Po chvilce jsme je spolu vrátili na původní místo, což se jí moc nelíbilo, ale nakonec si dala vysvětlit, že děda má doma podobné kleště a že budeme spolu přecvakávat dráty. Pomohlo také to, že její pozornost zaujal krkavec, který kroužil nad námi a užíval si svobody. „Tak, co se teď bude dít? Kamaráde, proč jsi chtěl tak vehementně na svobodu? Dodržíš slib a vrátíš se do klece?“ kladl jsem si otázky, na které jsem odpovědi neznal.
Za chvíli k nám dojela dcera s Vojtíškem v kočárku. Jindra ukazujíc střídavě směrem nahoru na krkavce a směrem ke kleci, málem bez dechu opět a opět opakovala, že děda vypustil krkavce a že ten krkavec, co létá nad námi je krkavec z klece. Jenomže ještě zcela zřetelně mluvit neumí a maminka by těžko uvěřila, že děda udělal takovou hloupost, aby vypustil z klece v zoo největšího evropského pěvce, takže si myslela, že Jindra jí chce jenom vysvětlit, že ten krkavec poletující nad námi je také krkavec, jako ti z klece. Pohladila ji po hlavičce a pochválila její postřeh: „Ano, máš pravdu, je to stejný krkavec, jako ti dva v kleci.“ Já jsem raději mlčel.
Dorazivše i s kočárkem na parkoviště, pomohl jsem dceři naložit kočárek a vnoučata do auta, a protože už se stmívalo, vyrazily rovnou domů. Mávaje ratolestem na rozloučenou, jsem si přes okno stihnul všimnout, jak malá Jindra se stále snaží maminku přesvědčit, že děda vypustil přesně toho krkavce, jenž létá nad námi. Přiložil jsem ukazováček pravé ruky kolmo na rty, abych jí naznačil, že již o tom nemá mluvit, ale znáte děti, stále drmolí dokola svoje.
Jakmile auto s vnoučaty odjelo, podíval jsem nahoru. Krkavec kroužil nade mnou v nevelikých kruzích. Proč, to jsem neměl ani páru, ale veliké výčitky svědomí jsem neměl, pokud bude chtít krkavec slib dodržet, do klece se může vrátit kdykoliv. Stačí přistát na kleci a určitě si ho časem někdo všimne. Jistě bude z toho malé mediální halo, že neodpovědný návštěvník, krkavce vypustil, ale že ten si již tak zvyknul na klec, péči chovatelů a dobrou zoologickou stravu, že se rozhodl vrátit.
Pak mě něco napadlo. Sice již bylo šero, ale rychlým krokem jsem vyrazil do Údolí oddechu, z parkoviště u Čtyřlístku – to je prodejna všeho kolem stromků, keřů, kytek, zeleně a zahrádek – je to slabá čtvrthodinka rychlé chůze. Mám tam oblíbenou skálu – na výběr moc nemám, je tam totiž jediná –, kterou v zimě uvidíte, ale v létě je schovaná za zeleným vlněním listoví. Občas si na ni vystoupám, o lezení nelze mluvit, je jenom nějakých třicet metrů nad silnicí, která se táhne podél Údolí oddechu, sednu si a koukám jen tak, nikam, bez myšlenek. Dnešní člověk je jako stroj, neustále na něco myslí: na peníze, na nemoci, ženské nebo muže, na protivníky všeho druhu, na práci nebo jak by se jí vyhnul, na lumpárny, které mu buď hrozí ze strany neslušných občanů, nebo které chce on učinit slušným občanům. Neumíme vypnout, v hlavě se nám musí stále něco mlet. Na té skále se snažím o přesný opak, na nic nemyslet, jenom vnímat vánek, stromy, oblohu a skálu, která je zde možná miliony let. Jenomže v tento den jsem na ni nevylezl kvůli duševní rehabilitaci, ale kvůli krkavci. Jelikož bylo velice chladno, sednout si nešlo, a tak vstoje jsem čekal na přítele v černém lesklém šatu s velikým zobákem.
Za chvíli něco kousek ode mne na skále zašustilo. Nemýlíte se, byl to náš starý známý. „Ahoj, kamaráde, tak co ode mne chceš, když mluvit neumíš?“ ironicky jsem si do něj rýpnul. Vtipné to asi moc nebylo, spíš jízlivé, ale někdy se stane, že člověk to vůči bližnímu přežene. Jenomže on doopravdy něco chtěl, protože přikráčel širokým krokem k mé pravé noze a zobákem mi začal tahat nohavici. Docela jsem byl překvapen, protože krkavec je znám svou opatrností a nedůvěřivostí, čemuž se ani nedivím, protože moc důvěřovat se obvykle nevyplatí. „Kam mě táhneš, kamaráde?“ zeptal jsem se jej. Asi tušíte, že neodpověděl, ale pravda to zcela nebyla, pustil nohavici a popoletěl kousek směrem do kopce. „Aha, mám tě sledovat,“ řekl jsem si nahlas a jal jsem se jej sledovat. Navigoval mě na Holednou, je to nejvyšší krtinec široko daleko, měří pouze 391 metrů. Byli jsme již skoro na vrcholu, když zalezl do ne moc hustého porostu a začal klovat do země. „Tak tohle je pěkná pitomina,“ pomyslel jsem si, „v celé republice žije jenom několik stovek párů krkavců a ty zrovna kousek od brněnské zoologické zahrady, kde žiješ, znáš nějaké místo, které něco super tajemného ukrývá. Tak na tohle ti nenaletím!“ Zůstal jsem stát a čekal jsem, co se bude dít. V tu hodinu v lese již nebylo skoro nic vidět. Leč krkavci to asi moc nevadilo, protože spustil svoje korrk, korrk. „Kamaráde, nevřískej, pardon nezpívej, protože sem na nás vlítne nějaký vášnivý ornitolog a schytám to za nás oba. Bude si myslet, že jsi čerstvě se navrátivší krkavec z přezimování a že já tě chci ulovit na kšeft.“ Ale nedal se, stále si zpíval svoji píseň. Došla mi trpělivost, vytáhl jsem svůj nůž, který obvykle nosím vždy, když hrozí, že by na vnoučata mohl zaútočit pes, jednou se to totiž již stalo. Kleknul jsem si a začal jsem zuřivě hrabat na místě, kde kloval krkavec. Půda byla kyprá, dokonce jsem nenarazil ani na kořeny, což nebylo moc přirozené, jelikož všude kolem byly veliké smrky. Byl jsem v hloubce asi dvacetpět centimetrů, když nůž narazil na kov. Poznal jsem to podle toho, že hrot nože se sklouzl po něčem tvrdém a hladkém. Za chvíli jsem držel v ruce kruh z kovu o průměru asi patnáct centimetrů a tloušťce 3 milimetry. Rukou jsem jej nahrubo očistil a pak otřel kapesníkem. Třebaže byla již skoro tma, poznal jsem, že kruh je na povrchu sice silně, ale příjemně lesklý. Co teď? Nic jiného mě nenapadlo, než kruh si ponechat s tím, že jej odnesu domů. Než se tak stalo, zamaskoval jsem místo do původního stavu a rozloučil jsem se s krkavcem krátkým povídáním. Nebyl proti, tvářil se spokojeně, jako by vzorně splnil to, co si umínil. Čekal jsem, že mi ještě naznačí, co s kruhem, ale nedělo se nic. Pochopil jsem, že zbytek je na mně.
O kruhu jsem nikomu neřekl, také k tomu nebyl žádný důvod. Na druhý den jsem v regionálním vysílání v rozhlase uslyšel zprávu o tom, že neodpovědný návštěvník vypustil na svobodu krkavce, který sám přiletěl zpět do zoo dnes ráno. Nějaký odborník kolem ptáků k tomu vedl moudré řeči, ale ty je zbytečné opakovat, jelikož byl dost mimo. Ještě tentýž den jsem si vyhledal na internetu informace o krkavcích, mimo jiné jsem se ujistil, že opravdu v únoru se vrací ze zimovišť. Doba přibližně seděla a tak jsem začal konat.
Vyřezal jsem z kusu tenké umělé hmoty kruh o něco s větším průměrem než byl ten kovový z lesa. Kovový kruh jsem k němu přilepil lepidlem Pattex, držely spolu fest. Na okrajích umělohmotného kruhu jsem vyvrtal několik děr, jimiž jsem protáhl dva dráty a nechal jsem je volně odstávat. Po těchto přípravách jsem druhý den vyrazil směrem, kudy chodím na zahrádku, je to náhodou podél zoologické zahrady. Zrovna jsem kráčel podél pole, když vykouklo sluníčko. Chtěje kruh vyzkoušet, natočil jsem jej lesklou stranou k slunečním paprskům. Lesknul se, třpytil a zářil. Paprsky odrážel sice silně, ale přitom měkounce, jako kdyby to byly něžné ruce, které chtěly pohladit vše kolem. Přímo člověka lákalo, nechat si odražené paprsky chvíli směřovat do očí, jako když dítě touží po pohlazení matky v její náruči. Bezděčně jsem si přitom vzpomněl na záhadný monolit na Měsíci ze sci-fi Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea, třebaže můj malý kruh se s ním moc srovnávat nedal. Ale stavil bych se i o starou oblíbenou košili, že monolit kromě světla vyzařoval i příjemné teplo.
Kruh jsem neplánoval připevnit příliš vysoko, nechtěl jsem, aby zářil směrem nahoru přímo do otevřeného prostoru. Důvod mé opatrnosti byl prostý, nedaleko odsud je sportovní letiště v Medlánkách, a nad místem, kde jsem byl, často létají sportovní bezmotorová letadla, větroně. Bylo by jenom otázkou času, kdyby si některý pilot jasného třpytu a záření všiml a jistě by chtěl vědět, co za tím vězí. Podél oplocení roste několik velikých stromů, jeden z nich jsem si vybral. Jelikož byl únor bez sněhu a strom byl bez listoví, lezlo se mi docela dobře. V koruně jsem si vybral místo, odkud by zářil asi pod uhlem 45 stupňů do prostoru nad polem mezi Bystrcí, Komínem a Medlánkami, ale současně tak, aby dopadajícímu i odraženému světlu stály v cestě větve. Tím jsem chtěl omezit záření na minimum, ale zase ne tolik, aby si jej nevšimli ptáci. Z čeho jsem měl trochu obavu, aby se od odraženého záření nechytil strom, protože první měsíce letošního roku jsou na srážky hluboce pod normálem. Posléze jsem pokračoval na zahrádku, kde jsem si přímo z láhve loknul slivovice a vrátil jsem se domů. Také co jiného bych v únoru na zahrádce dělal.
Teď mi nezbývalo nic jiného než čekat. A opravdu, za čtyři dny jsem se doslechl ve vysílání rozhlasu, že na kleci krkavců v zoo přistálo několik dalších krkavců při návratu ze zimovišť a nadšeně si spolu řečí ptáků s druhy v kleci povídali. Asi jejich děti nebo příbuzní. Ornitolog zase kolem toho mudroval, že se málem jedná o zázrak, tedy myslím ornitologický. Já věděl, že se o žádný zázrak nejedná, jenom jsem zatím nedokázal najít onen pověstný kousek, který by zapadl do skládanky a dal všemu dění kolem krkavců rozumné vysvětlení.
V noci ne a ne usnout, něco mi říkalo, že kdysi v minulosti jsem potkal někoho nebo něco, co mi ukáže cestu k rozluštění krkavčí hádanky. Konečně jsem nad ránem usnul, a hle, najednou ve snu se mi objevil výjev starý asi 10 let. Kráčím v létě sám Údolím oddechu, pak stoupám k jezírkům a pokračuji lesem do Jundrova, kráčím z kopce po Nálepkové až k řece Svratce, kde je restaurace se zahrádkou. Kupuji si pivo a sedám si … Jak na výstřel z děla jsem se probudil a jak ve filmu se mi vybavilo vše, co se tehdy událo. Bylo hezké počasí, a tak u stolů až na jeden bylo plno. U toho, kde plno nebylo, seděl zcela sám z alkoholu mírně unavený muž kolem šedesáti, byl trochu nedbale oblečený a také kapánek ušpiněný, ale co, také nechodím vzorně oháknutý a když se vracím ze zahrádky, také nevypadám jako ze žurnálu a jistě jsem i cítit potem. Když se po návratu do Bystrce, nechám od hospody vyvézt MHD směrem k našemu paneláku, také nejednou sedím sám, ostatní mě považují za bezdomovce. Takže jsem si přisedl a tušil jsem, že mě čeká zajímavé povídání. Co z toho, když si přisednete k nějakému panákovi nebo navoněné ženské a civí na vás jak líný úředník na těžce makajícího Ukrajince. A můj nový společník opravdu povídal, bylo na něm poznat, že je rád, že jej někdo poslouchá. Mluvil sice trochu na přeskáčku, ale jeho povídání mě zaujalo, třebaže někoho by otravovalo, jako projev užvaněného politika, který ničemu nerozumí, a proto mluví o ničem. Dozvěděl jsem se, že dnes dopoledne byl položit urnu kamaráda na kopec Holednou; jinak vrchol tohoto krtince vidím přesně naproti z balkónu bytu. Proč právě tam? Prý proto, že jeho kamarád tam kdysi, když mu nebylo ani dvacet, byl na prvním rande s dívkou, kterou moc miloval. Bohužel okolím byl považován za podivína, měl rád ptáky, toulky přírodou, a nejraději by dělal jenom to, co jej bavilo. To se ale v životě poštěstí jenom málokomu, jemu také ne, takže jeho pracovní nasazení nebylo pokaždé údernické. Nelze se proto ani moc divit, že rodiče dívce nápadníka nakonec rozmluvili. Ta se krátce po jejich rozchodu vdala do vesnice poblíž Brna. Kamarád se již nikdy neoženil, dokonce na ženy zanevřel, ale přesto po celý život pravidelně chodíval se svým psem na procházky na Holednou; vždy stejnou trasou a na stejné místo, jako při prvním rande s velikou láskou. Příběh lásky obětované na oltář praktičnosti mě sice zaujal, ale nerozbrečel, takových rozchodů svět poznal, zná a ještě pozná. Když si náhodou povídání o nějakém rozchodu vyslechnu, vždy sarkasticky dodám, že při každém rozchodu se jeden směje a druhý pláče, to kvůli zákonu zachování nulové sumy citů a emocí.
Takže se nedivte, že více než povídání o jednom rozchodu milenců, mě zaujala zmínka o ptácích. Zeptal jsem se, jakže to s nimi bylo. Prý kamarád je chytal a pak vycvičil tak, aby jej poslouchali na signály, které jim dával pomocí speciálního terče ve tvaru kruhu, který si vyrobil z ocelové tenké desky. Nebyl to prý pro něj větší problém, byl vyučen zámečníkem a pracoval u železa. Tahle část povídání se mi dost nezdála, vždyť když se draví ptáci cvičí k sokolnickému využití, ukázku výcviku jsem kdysi viděl na jakémsi hradě, žádný sokolník terč se silným odrazem světla nepoužívá. Můj soused mi ale vysvětlil, že jeho kamaráda typičtí dravci: sokoli, sovy, poštolky, krahujci vůbec neinternesovali, pouze vrány, havrani a krkavci. Prý ho něčím tajemným přitahovali, což se ani moc nedivím, protože těch záhad, podrazů, úspěchů a tragédií života, které za svůj dlouhý život viděli a poznali svým zkoumavým zrakem a intuicí, my lidé nemáme šanci za svůj život postihnout.
Náhoda v našich životech hraje značnou roli, ale někdy, když se člověk nad konkrétní náhodou zamyslí, zjistí, že se ani o žádnou náhodu nejedná, ale o událost, která měla při jeho způsobu života a uvažování velikou pravděpodobnost se přihodit. Kdybych byl fajnovka a ke chlápkovi si tehdy v hospodě nepřisedl, nemohl bych dnes rozluštit záhadné chování krkavců. Kdybychom nechodili často s vnoučaty do zoo, tak by jednoho z krkavců nenapadlo se mnou komunikovat. Také musel vycítit, že nejsem lump, když jsme si s ním i jeho druhem drže Jindru v náručí jenom tak několikrát povídal. Určitě jsem nebyl první návštěvník, kterému krkavec sdělil prosbu o osvobození z klece. Jenomže já byl první, který řeči krkavce porozuměl, vlastně teď se neoprávněně chválím, byla to malá Jindra, která mě nakopla. Ale zase kdyby nebyla všímavá po mně, tak by mě nenakopla.
Tu noc, kdy se mi sen zdál, jsem se nemohl dočkat rána a pak konce pracovní doby. Dokonce jsem si odpustil i dvě deci bílého ve vinotéce a hned z práce jsem spěchal k stromu, na který jsem nainstaloval kruh, vlastně teď podle terminologie chlápka z hospody terč. Sundal jsem jej a upaloval zpět, na Holednou. Přesně na místě, kde jsem vyhrabal terč, jsem začal kopat lopatkou, kterou jsem si vzal s sebou do práce. Po chvilce kopání jsem narazil na urnu. Došlo mi, že terč byl položen těsně nad urnou. Poprvé mě nenapadlo kopat trochu hlouběji, ono to nožem ani moc nešlo. Kleknul jsem na kolena, pomodlil se Otčenáš a poprosil jsem nebožtíka o odpuštění, že jsem jej vyrušil ze spánku na Věčnosti. Urnu jsem pak lehce zasypal tenkou vrstvy vyhrabané hlíny, položil zpět terč, dosypal jámu hlínou a vše, včetně mých stop, jsem zamaskoval suchým listím, aby nebylo poznat, že tam někdo byl a kutal. Nakonec ještě jednou jsem se rozloučil s nebožtíkem pokřižováním a pozdravem sbohem.
Pocítil jsem potřebu si vše v klidu zrekapitulovat, a tak jsem si zašel na pivo do hospody U šišky u ragbyového hřiště, kde bývá obvykle poloprázdno. Také že bylo. Sedl jsem si k prázdnému stolu v rohu a snažil jsem se události propojit do logického celku. Celé krkavčí tajemství asi nikdy nepoznám, ale určitý obraz toho všeho, co a jak se mohlo udát v minulosti jsem si pro sebe vytvořil. Zda je alespoň částečně úplný nevím, ale v životě poznáme jenom málo věcí ve všech souvislostech.
Milovník krkavců asi opravdu nějaké páry krkavců na terč přilákal a dokázal je přesvědčit, že jim z jeho strany nehrozí žádné nebezpečí, naopak že je jejich přítel. Leč jeden pár asi měl smůlu, skončil v brněnské zoo. Škoda, že dotyčný svůj koníček neprovozoval v končinách, kde není poblíž zoo. Ulovený pár měl asi již potomky nebo jiné známé krkavce, které si vzpomínku na terč a milovníka krkavců uchovali v paměti. I my lidé, si v mládí zafixujeme několik událostí, které nás nejen doprovází celým životem, ale mají nemalý vliv na naše vnímání života a lidí kolem nás. U mě je to tomu určitě tak. No a to ostaní, co se dělo pak, jsem popsal výše. Myslel jsem, že tím je celý krkavčí příběh u konce. Ale mýlil jsem se, nebyl, teprve má začít.
Koncem března jsme opět zašli s vnoučaty do zoo. Klec krkavců jsme s vnučkou nemohli vynechat. Hned po příchodu ke kleci začala krkavcům za pomoci výrazné gestikulace vyprávět příběh o tom, jak děda vylezl na klec a štípacími kleštěmi udělal šmyk, šmyk. Přitom nezapomněla ukázat na staveniště, odkud jsem si kleště půjčil. Najednou jeden z krkavců – zda to byl nebo nebyl můj nedávný společník, těžko říct, neumím je rozeznat – přistál na zemi, rozevřel jedno křídlo a vykroužil ním kruh. Třebaže kreslič byl natočen k Jindře, kterou jsem tentokráte nedržel v náručí, zpozorněl jsem se. Totiž hned nato svým velikým zobákem začal od kruhu směrem ven rýt radiální přímky. Čerta přímky, byly to sluneční paprsky odražené od terče! Několikrát pak klovnul zobákem do středu terče, obrátil se směrem ke mně a pak vyrazil své korrk, korrk směrem k Jindře. Posléze se opět obrátil ke mně a čekal ma moji odpověď. Gestikulací jsem naznačil vykopání terče a jeho předání Jindře. Zdálo se, že je spokojen a že mi věří, protože si nás oba na přeskáčku spokojeně prohlížel. Pro sebe jsem si nahlas řekl: „No dobrá, poslechnu tě, slibuji, že než odejdu k Otci na Věčnost, terč vyhrabu a předám jej Jindře.“ Ta, dívajíc se mi přímo do očí, se spokojeně usmívala, ač měla nos pořádně poškrábaný od nedávného pádu na kole. Asi věděla proč, koneckonců děti jsou často chytřejší, než si my dospěláci myslíme.
V Brně 27. března 2014.