Dušan Polanský
PROLOG: Když nevíš o čem psát, tak zkus psát o ničem. Určitě to nějak dopadne.
Štěstí může mít moc podob. Láska, šťastná a spokojená rodina, hezké a zdravé děti, pevné zdraví nebo dobře dopadnuvší náročná operace v nemocnici, spolehlivý a šikovný partner, finančně zajištěný život, úspěšně dokončené studium, úspěch v práci, ve sportu, vysoké společenské postavení a ještě by se určitě něco významného našlo. Leč někdy ke štěstí stačí i něco menšího, kupříkladu úspěšně absolvovaná zkouška z těžkého předmětu, splacení dluhu, sehnání levného nájmu, odchod na věčnost blízké osoby, která se již více trápila než opravdově žila a pro nás bylo těžké dívat se na její utrpení.
Pokud jde o energii, potřebnou k dosažení štěstí, je to různé. Štěstí k někomu připluje jenom tak, lehce, dostane je buď za pusinku, nebo někdy dokonce bez sebemenšího přičinění. Častější případ ale je, že člověk musí o něj docela tvrdě bojovat anebo na něm makat, či už poctivě nebo nepoctivě, někdy dokonce do něj investovat nebo se kvůli němu před někým plazit po kolenou anebo alespoň pěkně dlouho prosit Hospodina o zázrak.
Štěstí mívá různou délku trvání. Kdo by nesnil o štěstí jako v pohádkách: Spolu šťastně žili, dokud nepomřeli? Já vám budu vyprávět o štěstí, které trvalo možná tak dvě hodiny. Je ale pravda, že někdy ani to nemusí být málo, což můj příběh jenom potvrdí. Na druhé straně je pravda, že jsem se o jeho prodloužení vůbec nesnažil, takže ve výsledku i ty dvě hodiny štěstí byly tak akorát. Nakonec někdy i dvě hodiny štěstí mohou být hodně. Stačí, když jste fanoušek fotbalového klubu, a vašemu mančaftu jde o záchranu nebo o první místo a kritický zápas váš mančaft vyhraje. Takový zápas obvykle netrvá ani dvě hodiny, a kolik lidí takový výsledek udělá šťastných! Jistě, my si povídáme o lidském štěstí, ne o štěstí fandů fotbalu, ale ty dvě hodiny jsou časově stejné.
A vůbec, má smysl urputné usilovat o štěstí za každou cenu, i bez ohledu na štěstí či neštěstí jiných, není lepší nechat vše na samotný život? Ať on rozhodne, vždyť sám je jako řeka s mnoha ohyby, na níž kde tu stojí jez, aby zmírnil prudkost toku. Přílišná touha se může proměnit až ve vášeň a ta je vždy nebezpečná, nejednou je to cesta do pekel. Je přitom jedno, zda vášnivě toužíte po lásce, bohatství, krásném bydlení, společenském úspěchu a uznání nebo obdivu okolí.
Myslím si, že člověk by měl velkorysejší a uctivější vůči životu jako takovému. Nechat více toho na něm, než na nás. Spíš bychom mu měli asistovat, než hrát si na ředitele zeměkoule nebo toho, kdo si nárokuje ovládat či dokonce terorizovat jiné. Každý ví, jak to dopadá s přírodou, když do ní člověk hrubě a svévolně zasahuje. V mém prostém, pro někoho možná až v naivním, příběhu jsem se touto radou docela řídil. Zda to byla správná volba, to nevím, a vlastně dnes již ani nechci vědět. Co na tom, zda byla správná nebo nesprávná? Co chcete v důchodovém věku ještě získat, koho toužíte porazit? Přece když nikoho neporazíte, nemůžete vyhrát. Váš úsměv musí být vykoupen slzami poraženého!
O co vůbec šlo? Ve firmě, kde jsem poznal i dámu, do níž jsem se zakoukal, jsem celkem pracoval bez několika měsíců devět let. Dotyčná mi byla od počátku sympatická. Pokud se mě zeptáte proč, zcela přesně vám neodpovím. Fyzicky mě přitahovala, ale zase ne tolik, aby tohle byl převažující faktor mého zájmu o ni. Byla to spíš skládanka jejich pozitivních vlastností, které mě jako celek přitahovaly, protože nemám rád lidi okázalé, nafoukané a namyšlené. Vždy vystupovala i přes svou vysokou inteligenci skromně a neokázale, což si u každého velice vážím.
Firma, u níž jsem pracoval, byla docela veliká, takže jsme se nepotkávali každý den, obvykle tak třikrát, čtyřikrát do měsíce. Pracovně jsme neboli nijak těsně propojeni, takže naše potkání na chodbě či v jídelně byla víceméně kolegiální. Neokázale, ale opravdu upřímně jsem ji zdravil při každém našem potkání, ona mi na oplátku s lehkým úsměvem pozdrav pokaždé opětovala. Ovšem nikdy víc mezi námi nebylo, přesněji více nebylo z její strany, jelikož z mé strany by i zájem byl, ale nezdálo se mi rozumné, vysílat směrem k ní nějaké tajemné signály sympatie. Vždy jsem věřil a byl jsem přesvědčen, že pokud vzájemná sympatie mezi dvěma lidmi je, jaksi bezděčně se výsledek dostaví. Navíc jsem tušil, že jistě má partnera, dost těžko si představit, že taková sympatická žena žije singl. Vím, že je to dost alibistický názor, ale já nikdy nebyl typ muže, za nímž by se ženy ohlížely, takže jistotu o náklonnosti dámy jsem mohl mít jedině tak, že dotyčná dáma zájem o mně otevřeně projeví. Pochopitelně tohle berte jako můj názor, ne jako všeobecné doporučení k seznámení, a už vůbec ne, pokud jste alfa samec nebo chlápek s napěchovanou šrajtoflí.
Vzpomínám si, že jenom jednou jsem od ní obdržel služební e-mail, už si ani nepamatuji, o čem byl. Jenom vím, že jsem jí poskytl služební informace, po nichž se ptala, a přidal jsem jakýsi neformální dovětek, na který, kdyby měla zájem, mohla neformálně zareagovat. Ovšem nic takového se nestalo. Tuhle příležitost jsem jí dal ještě jednou. Zcela náhodou jsme se potkali krátce po skončení pracovní doby na přechodu přes ulici a zrovna naproti nám na zelenou přecházel školní třída, asi prvňáčci. A jenom tak, lehce, mimoděk, s pohledem upřeným na jednu roztomilou holčičku jsem pronesl: „Vidíte, kdybychom byli mladší, mohli bychom si spolu takové sympatické dítě pořídit.“ Mlčela. Když už jsem zmínil věk, v době této epizody s dětmi jí mohlo být přibližně padesát a mně o osm, deset let, více. Tímhle dost opožděným faktografickým sdělením vás chci taktně upozornit, že nečtete žádné typické love story o krásce a urostlém a hezkém mládenci. K tomu doporučuji lehce dostupnou a bohatou literaturu.
Čas ale běží neúprosně bez ohledu na to zda se flákáte nebo makáte jako mourovatý. Můj zaměstnanecký čas u firmy se rovněž naplnil. Moji nadřízení po mně požadovali více nesmyslů než je zdrávo a já, jelikož jsem dovršil důchodový věk a nechtěl jsem ze sebe dělat poskoka, jsem dal výpověď. Z hlediska psychologického to byla asi správná volba, jelikož jsem cítil, že můj odchod nikomu nevadí, natož, aby mě někdo přesvědčoval, abych zůstal. Nakonec mi několik kolegů bylo i vděčných, ačkoliv mi to ani jeden nedal na srozuměnou, jelikož díky mému odchodu mohli nastat drobné posuny ve funkcích, a ti, jichž se týkaly, si finančně polepšili.
Asi deset dnů před ukončením pracovního poměru jsme se dámou mého srdce potkali na chodbě. Já ji opět slušně pozdravil, ale již nic víc. Také proč? Byl jsem přesvědčen, že o mém definitivním odchodu z firmy neví a možná že můj odchod ani nezaregistruje. Leč čekalo mě malé překvapení, tentokráte si začala se mnou povídat. Bylo to takové běžné povídání o starostech s rodiči v pokročilém věku, o tom, že se nedávno stala babičkou, krátce o svém partnerovi, který rovněž se musí starat o rodiče. Já jsem jí na oplátku krátce vylíčil moje dost podobné a rovněž dlouhodobé starosti, které již naštěstí skončily, ale také jsem jí řekl, že jsou v mém životě i radosti, např. vnoučata, a že se těším na to, že budu v důchodu více pánem svého času a konečně se budu moci věnovat svým koníčkům, kterých mám více, než je zdrávo.
Nakonec jsem jí sdělil, že u firmy za deset dnů končím, že nekončím ve zlém, ale že prostě čas se naplnil. Nedivila se, jenom lehce přikývla, že mi rozumí, ovšem nevím, zda moje rozhodnutí považovala za správné. Řekl jsem jí, že mi vždy byla sympatická, ale že teď se již bohužel nebudeme potkávat. Při tomhle povídání jsme se dívali jeden druhému do očí, já měl malou výhodu, jelikož nosím dioptrické brýle, takže její oči jsem viděl opravdu v plné kráse a přiznám se, že se mi moc líbily. Ani jeden z nás pohledem necuknul. V žádném případě to nebyla situace, kdy grázl tvrdým pohledem hypnotizuje svoji oběť, aby ji pak v lepším případě zmlátil nebo vydíral. V našem případě si dovolím tipnout, že nám oběma tyhle okamžiky byly příjemné.
Jenomže vše má svůj konec. To jsem poznal podle toho, že dvakrát těsně po sobě se podívala nenápadně na hodinky. Pochopil jsem, že spěchá. Můj dohad mi potvrdila, že má za chvíli poradu. Nezbývalo mi nic jiného, než jí podat ruku a popřát jí vše nejlepší. Jenomže ani nevím pořádně, jak se stalo, co se stalo. Naklonil jsem se a lehce jí políbil na pravou a levou tvář. Trochu s údivem pronesla: „Až tak!?“ Tím až tak, vyjádřila svůj údiv na tím, že jsem jí byl sympatický více než si myslela, ovšem i něco jiného, že její sympatie vůči mně, byla jenom kolegiálně přátelská, o hlubším citu těžko mluvit.
Třebaže jsem si docela jasně uvědomoval, že jsem až druhý v pořadí, přesto jsem byl vytrvale naivní, doufal jsem, že mi napíše e-mail, v němž se nějak vyjádří k tomu, co se odehrálo mezi námi při posledním setkání. Nic se ale nestalo, což mě jenom utvrdilo v přesvědčení, že jsem jí sice sympaticky byl, ale že to je tak vše. Budiž, takový už život je. Kdo z nás v životě nepotkal sympatický protějšek, jenomže to byla jednostranná záležitost?
Čtyři dny pře koncem mého zaměstnaneckého poměru si mě zavolal šéf a velice zdvořile mě požádal, zda bych nebyl ochoten zajet hned zítra služebně do Prahy, že jedna firma chce provozovat svůj systém na stejných technologiích jako my, a chtěla by získat od nás nějaké know-how, aby zbytečně nenadělala chyby tam, kde jsme my je nasekali. Že v rámci současných i budoucích dobrých vztahů chce naše firma jim vyjít vstříc. Že mám o věci největší přehled, čímž jsem pro tohle poslání nejkvalifikovanější. Beze všeho jsem souhlasil, už jenom proto, že nejsem typ člověka, který by pompézně třískal na odchodu dveřmi. To dělají jenom šašci.
Cesta tam proběhla v pohodě. Aniž vím proč, cestoval jsem autobusem, ačkoliv raději jezdím vlakem. Mám totiž již roky problémy s prostatou, takže je pro mne docela důležité, abych měl WC po ruce. Při jízdě autobusem si proto musím hlídat pití, kdežto ve vlaku, kde přece jenom přístup k WC je méně složitý než v autobuse, na tom až tak nezáleží. Konzultace u firmy proběhla v příjemné atmosféře. Nejsem člověk, který si chrání své know-how, naopak jsem rád, když se mohu o své znalosti a zkušenosti podělit. V rakvi vám tyhle věci stejně budou k ničemu. Myslím, že tenhle můj postoj si všimli i lidé, s nimiž jsem u firmy mluvil. Po konzultaci jsem byl pozván do restaurace. Jídlo i chlazené pivo bylo dobré a dáma a pán z firmy, s nimiž jsem poseděl, byli velice příjemní. Po krátkém, ale o to srdečnějším rozloučení jsem se vydal poklidnou chůzí směrem k autobusovému nádraží. Zpáteční lístek jsem si totiž zakoupil již v předprodeji a času do odjezdu bylo dost.
A hle, krátce po nastoupení do autobusu mě čekalo nemalé překvapení. V autobuse již seděla dáma, o níž je řeč. A navíc přes uličku ve stejné řadě jako já. Navzájem jsme si s úsměvem kývli na pozdrav a každý z nás vypustil několik zmatečních slov, jejichž obsah byl čistě formální. Není se ani čemu divit, oba jsme byli dost nervózní ze zcela neplánovaného setkání. Jinak důvod její cesty byl stejný jako u mě, šlo o služební cestu. Seděla vedle hezké dívky blíž k uličce, já pro změnu u okna asi s pětadvacetiletým mladíkem. A ten byl koumák. Všimnul si, ke komu si moje kolegyně přisedla a jakmile se autobus rozjel, tichým hlasem mi nabídl, že si klidně přesedne, abychom si mohl s kolegyní v klidu popovídat. Pochopitelně šlo mu o něco zcela jiného. Chvíli jsem byl z této nabídky v rozpacích, ale po krátkém zaváhání, jsem přes mladíka oslovil kolegyni, abych jí dost zmateně sdělil návrh na vzájemné přesednutí. Bylo na ní poznat, že je v rozpacích, že to nečekala, dokonce již si z tašky vytahovala knížku, kterou chtěla po cestě číst, možná i proto málem nepostřehnutelnou chvíli zaváhala, ale nakonec souhlasila. Přesedla si ke mně a mladík zase k mladé dívce.
Po chvilce jsem již viděl, jak mladík cosi snaží hustit do dívky. Ten se jistě neztratí, pomyslel jsem si. Jenže než jsem si to stihl pomyslet, dívka se předklonila a dost přísně se na mě podívala. Hned mi došlo, že tak hezká dívka má určitě přítele a nestojí o žádného dalšího baliče, a že manévr s přesednutím jí není po chuti. Moje domněnka se během cesty potvrdila, jelikož dívka si málem po celou dobu jízdy s kýmsi telefonovala nebo si hrála s mobilem. Mladík sice přišel tentokrát zkrátka, ale za jeho odvahu jsem v duchu chválil.
Rozhovor s kolegyní začal rozpačitě, nejistě. Oba jsem cítili, že by bylo lépe, kdybychom se již nepotkali. Jenomže my se potkali, a hrát si na schovávanou nemělo smyslu, někdy je lépe si věci vyjasnit, než je zamést pod koberec. Jenomže zatím se ani jeden z nás k tomu neodhodlal. Chvíli jsme si povídali o důvodech našich služebních cest, pak se mě zeptala, na důvody mého rozhodnutí, odejít definitivně z práce. Při vysvětlování mého kroku jsem se snažil být zcela otevřený, což ji docela překvapilo. Nečekala to. Plynule jsme pokračovali povídáním o starostech kolem našich rodičů a sourozenců, tedy o sourozencích jsem mluvil jenom já, jelikož ona byla jedináček. Zpočátku jsem měl pocit, že je nervózní z mé otevřenosti, vždyť jsme se téměř neznali. Pak se rozpovídala i ona, zpočátku mluvila spíš neurčitě v náznacích, ale pak si uvědomila, že by se slušelo, aby mi moji otevřenost opětovala. Stalo se. Když už smutného povídání bylo na ni moc, na chvíli se tiše rozbrečela. Kapesníkem se snažila slzy rychle utřít, jako by se za ně styděla. Zcela bezděčně jsem jí položil velice lehce pravou ruku na stehno, normálně by se slušelo dotknout její ruky, jenomže ona si utírala oběma rukama nos, takže to nešlo. Když se jí podařilo pláč utlumit, stejně lehce jako já, položila svoji ruku na moji. Byl to kouzelně upřímný, krásný a jemný dotyk. Svoji ruku jsem pomalu otočil a lehce ji stisknul ruku. Neprotestovala. „Víte co, již si nebudeme povídat o smutných věcech, ani o nás dvou, jelikož se vzájemně utrápíme. Navrhuji o zcela běžných. Začnu jídlem,“ navrhnul jsem. „Dobře, souhlasím, ráda,“ opětovala s lehkým úsměvem můj návrh. A já se rozpovídal o jídlech, které mám rád, a jak je připravuji. Do tváře se ji vrátil klid a její pohled uklidnil i mě. Měl jsem pocit, že ji znám moc dlouho. Pokud jde o moje vyprávění, bylo poznat, že je překvapena, že se docela vyznám v kuchtění, neměla mě ani v nejmenším tak ošacovaného. Když jsem se dostal k různým jemnostem kolem vaření, poznal jsem z jejich udivených pohledů, že se natolik jako já ve vaření nevyžívá, a tak jsem ji zcela nenápadně raději poprosil, aby mi povídala o svých dlouhodobých pobytech v cizině. Docela tuhle výhybku od vaření uvítala. A rozpovídala se.
A čas plynul a my se stále při těch zbytečných řečech drželi stále za ruce, přitom jsme oba věděli, že jakmile autobus dorazí do cíle, tohle vše skončí a již nikdy se cíleně nepotkáme. To, že jsem jí navrhnul, abychom si nepovídali o nás dvou, bylo jenom dobře. Věděli jsme, že by to bylo zbytečné. Ona měla svůj svět, já také. A hlavně jsme oba byli již v letech. Prožít čas vášně a divokého fyzického milování bychom ani při sebevětší snaze nezvládli, tedy hlavně moji zásluhou, a koneckonců fyzická zamilovanost na opravdovou lásku obvykle nestačí.
Autobus zastavil a my, aniž jsme se na tom předem domluvili, jsme tiše čekali, až všichni cestující vystoupí. Rukama jsme se drželi málem křečovitě, že jsem měl pocit, že když se pustíme, zřítíme se do bezedné propasti. Hleděli jsme na sebe jako dva zoufalci, kteří neví, co a jak dál. Poslední cestující již vystoupil, pán řidič si začal něco psal do formuláře, ale ani jeden z nás nenašel odvahu vstát. Ten první by byl zrádcem, a tak jsme oba čekali, co udělá ten druhý. Byli jsme jako dvě lodě zakotvené v přístavu, které nemají dost místa k vyplutí na širé moře.
Pochopil jsem, že musím být ten první, co něco udělá. A udělal jsem. Naklonil jsem se k ní a políbil ji na rty. Nebyl to dlouhý, ani krátký polibek, byl to polibek tak akorát, abychom jeden na druhého nezapomněli a také si do budoucna nic nenamlouvali, ale musím přiznat, že i přes tuhle racionálnost polibku hebkost jejích rtů cítím dodnes. Pak jsme se na sebe docela dlouho dívali v jakémsi okouzlení z nádhery života. Vězte, že lidský život je to nejkrásnější, co nám Hospodin mohl dát. Bez života nemůže být nic, ani láska, ani hoře, že jste ji neprožil. Život již takový je, se vším pokaždé nabízí i jeho protipól, protože ví, že bez dvou protipólů by život neměl žádný smysl. Byl by jenom něčím nudně homogenním bez vůně a barvy.
Naše vzájemné okouzlení přerušil pán řidič halasným: „Vážení, konečná! Prosím, vystupte si!“ Vstali jsme ve stejný okamžik, zcela mechanicky jako na povel. Po chvilce pod přísným pohledem pána řidiče jsme vystoupili. Chvíli se na nás díval a jistě si přitom myslel, že tyhle věci si máme nechat na doma. Jenomže doma každého z nás bylo zcela jinde.
Oba jsme měli ještě společný kousek chůze k tramvajím. Po celou dobu chůze jsme mlčeli, kráčeli jsme zcela mechanicky jako roboti, moc z toho, co se dělo kolem nás, jsme nevnímali. Věděli jsme příliš dobře, že se blíží definitivní konec naší krátké autobusové lásky. Před nádražím jsem se rozloučili jenom tichým „ahoj“ a opět jako na povel, jsme se otočili k sobě zády. Moje a její tramvaj měly různé trasy, přesně jako naše minulé i budoucí životy. Od té doby jsme se již nepotkali. Nám k tomu chyběla odvaha a Hospodin nás nepolitoval, aby naše cesty ještě někdy zkřížil.
V Brně Léta Páně 2. dubna 2019.