Dušan Polanský
21. února 2001
něco tajemně úděsného se začíná dít v mé blízkosti. Vše kolem mě začíná být příliš složité, pochmurné, zlobivé. Začínám si namlouvat, že neznámý tajemný ďábel se jen pro své potěšení rozhodl, že začne stravovat moji bytost. Cožpak mě již Bůh dost nevytrestal možná za to, že jsem jezdila v autě v němž nebyl ani šroubek z poctivě získaného majetku? Dušičko moje, jistě si myslíš, že přeháním, že se zbytečně sebeplísním a že má zlá nálada je za mého špatného zdravotního stavu něčím zcela přirozeným. Možná, že máš pravdu, neboť právě moje náhlá zdravotní komplikace vyvolala řetěz událostí, které se mi vůbec nechtějí líbit. Dušičko moje, ale i přesto Tě prosím, posuď nestranně události kolem mě. Budu Ti velmi vděčná za Tvůj názor a již teď netrpělivě očekávám Tvou odpověď.
Když se dostavily zcela neočekávaně nové pohybové komplikace, detaily jsem Ti vysvětlila při našem posledním hovoru, bylo mi hned jasné, že telefonický rozhovor mezi Tvým milovaným manželem a panem primářem nebude žádné odborné povídání o hledání správné léčby. Nemýlila jsem se, hovor byl velmi ostrý. Můj manžel, jsa hovoru přítomen, říkal, že pan docent chvílemi nejen červenal, ale až modral a zelenal. Po skončení hovoru pan docent zuřivě praštil sluchátkem a okamžitě se vrhl na tuby od prášků a hned nato, celý se třesa, několik prášků hltavě spolknul. Přítelkyně moje, i když nemám přesné informace, o čem si spolu povídali, není pochyb, že Tvůj choť panu docentovi ostře vyčetl postup při mé léčbě a následné rehabilitaci. Po objevení komplikací mě Můj manžel ujišťoval, že vše je v pořádku, že se můžu na pana primáře plně spolehnout. Budu vůči Tobě, dušičko moje, naprosto upřímná. Rozhodla jsem se, že změním lékaře a již nebudu poslouchat ani pana docenta ani Tvého chotě. Věřím, že oba jsou natolik moudří, že pochopí, že otevřený spor dvou lékařů o způsob léčby pacienta jemu samému nemůže nikdy prospět. Družko moje z mládí, možná jsi překvapena, že já, osoba dost nerozhodná a vůči lidem důvěřivá jsem se tak rychle a neodvolatelně rozhodla ve věci pro pacienta tak důležité, jakou bezesporu volba lékaře je. Jistě se ptáš, proč se tak stalo? Je to prosté, ale i záhadné zároveň. V pondělí jsem poštou obdržela doporučeně velikou obálku. Nebudu Tě napínat, ale věřím, že pochopíš intimnost mého sdělení: v obálce bylo deset fotografií, na všech můj manžel a mladá atraktivní dívka. Určitě si dokážeš ostatní detaily domyslet. Vím, že to není poprvé, co mi můj manžel byl nevěrný a co jsem si já, hloupá naivka, po ujištění manžela, že se to již nebude opakovat, pokaždé namlouvala, že je to již naposled. Jsem asi již od přírody taková. Znovu a znovu se snažím i nedůvěryhodnému člověku věřit. Život je ale poctivě krutý, a znovu a znovu mě přesvědčuje, že důvěra je největší lehkomyslnost v životě, kterou si můžeme vůči většině lidí dovolit. Ovšem je to poprvé, co jsem se o nevěře manžela dozvěděla přímo z fotografií, které mi někdo zcela neznámý zaslal. Je pro mě ale naprostou záhadou, kdo a proč tak učinil? Kdo může mít zájem na tom, abych měla v rukách důkaz o manželově nevěře? Nic nechápu. Skutečně nevím, co si mám o tom všem myslet. Přítelkyně moje nejvěrnější, asi se teď v duchu ptáš, zda jsem manželovi fotografie ukázala. Odpověď je prostá: Ne, neukázala. Myslím si, že by to za mé neutěšené situace mělo pramalý význam. Situace je naprosto jiná než v minulosti, kdy ještě mělo jakýsi smysl dávat manželovi kázání o manželském slibu věrnosti. To vše je pryč. Je mi jasné, že v případě, že se podstatně nezlepší můj zdravotní stav, je konec i s mým partnerským sexuálním životem. Můj manžel je muž smyslný a plný energie, těžko mohu od něho chtít, aby se vzdal sexu; v jeho případě by to byl zcela marný boj proti přírodě. Proto i můj trest za jeho nevěru je jenom symbolický. I přes jeho silný nesouhlas jsem poslala pana docenta do čerta a zvolila jsem si nového ošetřujícího lékaře. Je to mladý muž, který právě teď začal provozovat soukromou praxi. I přes jeho menší zkušenost mám k němu velikou důvěru. A to je i celé vysvětlení mé neobvyklé rozhodnosti v této trapné lékařské kauze.
Zlatíčko moje, zajisté si teď myslíš, že tyhle události mi nedávají právo upadnout do stavu, kdy si myslím, že vše kolem mě je škaredé a zlé. Ale čti dál. Další událost souvisí s naším starým známým expertem přes počítače, Bibíškem. Mnohému mě již naučil. Umím brouzdat po Internetu a sama si vyhledat nejednu zajímavost, hezký obrázek. Představ si, že to není vůbec těžké. Pokud jde o naši sázku, na tu se jistě taky vzpomínáš, asi to skutečně myslí doopravdy, neboť mi nainstaloval do počítače program, který prý rozpozná intonaci mého hlasu. Protože sázka je sázka, tak jsem se musela dokonce na chvíli stát herečkou. Chtěl, abych každý příkaz vyslovila několikrát: jednou mírně, podruhé s větším důrazem, potřetí naštvaně a nakonec ustrašeně. Vypadá to, že skutečně chce můj počítač naučit rozeznat intonaci mých příkazů. Když jsem se ho zeptala, k čemu by to mohlo být v praxi dobré, tak řekl, že ani sám neví, ale že je to zajímavé. Cvok. Když se můj stav zhoršil, tak jsem si nevzpomněla, že bych měla Bibíškovi zavolat, aby na hodinu výuky nechodil, neboť zatím musím ležet. On vzorně přišel. Ani nevím proč, snad proto, že mi bylo právě moc smutno, jsem ho poprosila, že když už přišel a nemůžeme sedět u počítače, aby se mnou bavil jen tak. Zpočátku jsme si docela hezky povídali. Ovšem pak se stalo něco nepříjemného. Zeptala jsem se ho na sourozence. Otázka ho zarazila. Zrudl, řekla bych, že až se zpotil. Po chvilce mi smutně řekl, že měl sestru, že byla novinářka, ale že již není mezi námi. Že právě pracovala na své životní reportáži o tunelování bank a půjčkách, o kterých bylo již předem jasné, že skončí na soukromých kontech, když, stalo se to před půl rokem, ji v noci srazilo auto, řidič ujel. Hned jsem se za nevhodnou otázku omluvila. Něco zamumlal, ale měla jsem pocit, že moji omluvu nepřijal. Od té chvíle náš rozhovor vázl. Krátce nato se omluvil a odešel. Moje milá, asi by si mi teď řekla, že řada z nás by za stejné situace reagovala naprosto stejně a že se trápím zcela zbytečně. Souhlasím. Ale to není vše.
Dnes v noci jsem měla zvláštní sen. Ta dívka, myslím sestru mého učitele, v něm kráčela naší čtvrtí bohatých a chtěla od každého z nás, abychom jasně prokázali, že jsme řádně získali svůj majetek. Nikdo tak neučinil. Naopak. Všichni se jí vysmívali, oháněli se zákony, někteří jí nadávali, jiní na ní plivali, další na ni štvali psy, a někteří… ano najížděli do ní autem. Já vím, jako socioložka mi řekneš, že ten můj sen není nic jiného než projev, jinak velmi vzácný, výčitek citlivého člověka, kterému svědomí nedopřeje klidného spánku za to, že se počátkem devadesátých let dostal nelegálně k obrovskému majetku. Taky mi řekneš, že se zcela zbytečně sebemrskám za něco, za co ani nemůžu být potrestána, poněvadž plebs v téhle zemi je ochoten tolerovat cokoliv. V tomto máš asi pravdu, budu svůj sen vnímat jako zvláštní druh lehce nepříjemného snu bohatých zlodějů, darebáků a tunelářů zbarveného nádechem falešné lítosti nad svým farizejstvím a maskovanou prolhaností. Koneckonců většina z nás často myslí na zlo, které nás tíží. Moje drahá, bohužel ale to není vše. Já jsem v tom snu viděla tolik neurčité a satanské hrůzy, že jsem najednou začala ze spánku šíleně křičet. Maminka mě probudila a dlouho uklidňovala, ale já jsem brečela a brečela. Drahá, cítím, že s tím zatraceným počítačem a Bibíškem přichází na svět něco neurčitě strašného a zlého, čemu se nedokáži bránit. Prosím Tě, neptej se mě, co to je. Odpověď neznám a nechci znát.
Tvá přítelkyně nejvěrnější
Domů | Předchozí díl | Další díl | Články