Dušan Polanský
V letech 2000 a 2001 jsem jenom z rozmaru převyprávěl velice volně několik lehce erotických příběhů ze středověku. Tahle měla úspěch hlavně u dam. Proč tomu tak bylo, nevím, ale možná po přečtení na to přijdete a sdělíte mi svůj názor. Takže, dámy a páni, začínáme.
Kdysi dávno se ve Francii oženil jeden mladý muž s mladou, krásnou a žádostivou ženou. Hned po svatbě s ní začal žít na venkově v útulném jednopatrovém domku, který stál vedle vojenské silnice. Jednoho teplého jarního večera si novomanželé lehli do postele o něco dříve než obvykle. Ne snad proto, že byli příliš unaveni, ale právě proto, že se chtěli příjemně unavit. Jistě vás, milí čtenáři, nepohorším, když prozradím, že ulehli do postele nazí. Manžel si ale nebyl jist, zda nezapomněli zavřít hlavní dveře směrem k vojenské silnici, a protože byl líný vstát a přesvědčit se o tom, tak se zeptal ženy, zda tak učinila.
"Ne," řekla žena, "to jsi měl udělat přece ty, vždyť sis lehl do postele až po mně." Muž se ale nedal, šel na to po dobrém: "Prosím tě, co ti to udělá, sejdi dolů, a kdyby dveře nebyly zavřené, tak je zavři." "Žádné takové, pěkně si je půjdeš zkontrolovat sám, a když nebudou zavřené, tak si je zavřeš sám," odpověděla pěkně zostra žena manželovi.
A jistě nikoho z čtenářů nepřekvapí, že za chvíli mezi nimi propukla pěkná hádka, které nebylo konce. Muže to ale přestalo bavit, najednou řekl: "Tak dost a klid! Ten, kdo promluví první, půjde zavřít dveře." "Dobře, platí," řekla žena a dál již ani nemukla. A tak mlčeli.
Tou dobou šel po vojenské silnici jeden mladý voják, který zabloudil a hledal svoji jednotku a chtěl se někoho poptat, jak se dostane na místo, kde jednotka měla mít rozložený tábor. Nemohl si nevšimnout domku novomanželů a také hned k němu zamířil. Byl překvapen, že dveře nejsou zavřené, a tak chvíli přešlapoval a váhal, zda má nebo nemá vstoupit; nakonec se rozhodl, že vstoupí a zeptá se na cestu. V přízemí nikdo nebyl, a tak nesměle vystoupil po schodech do prvního poschodí. Nikde nikdo, až nakonec nesměle vstoupil i do ložnice. V manželské posteli našel ke svému překvapení ležet mladého muže a mladou ženu. Voják byl slušný chlapík, a tak je pěkně oslovil: "Dobrý večer, drazí přátelé, prosím vás, jak se dostanu tam a tam." Ale nikdo mu neodpověděl. Voják opakoval svou prosbu několikrát, ale odpovědi se nedočkal. Muž i žena stále mlčeli jako němí. Voják to již nevydržel a začal se dožadovat jejich odpovědi vyhrožováním. Ale ani to nepomohlo. K vojákovu překvapení to došlo dokonce tak daleko, že manželé najednou jako na povel strčili hlavy pod peřiny a mlčeli i nadále jako zařezaní. To už vojáka pořádně naštvalo. Přistoupil k posteli a strhl ženinu peřinu k sobě. A hle, najednou před sebou spatřil líbezný obraz: zcela nahou mladou krásnou ženu nádherných oblých tvarů. A protože voják již dávno neochutnal vůně a rozkoše ženského těla -- musel totiž v poslední době vybojovat nejednu těžkou bitvu ve jménu a pro slávu svého panovníka -- bezděčně přistoupil k ženě a políbil ji na krásné plné rty. Čekal, že se žena bude bránit, ale nic takového se nestalo. Žena mlčela a vojákovi nekladla sebemenší odpor. Vojákovi to dodalo odvahy, rychle se svlékl a hned si k ženě lehl, objal ji, začal ji líbat a hladit po celém těle a nakonec jeho ruka spočinula na nejlíbeznějším a nejrozkošnějším místečku ženina těla. A žena stále nic, ani slova nepromluvila. Vojákovi to bylo víc a víc divné, proto se pro jistotu ještě podíval na manžela, ale ten měl hlavu stále schovanou pod peřinou a mlčel jako ryba. Voják sice stále nechápal, co se děje, ale chytře vytušil, že i když započaté dílo dokoná, že mu žádné nebezpečí ze strany manžela nehrozí. A tak se pustil svižně do díla. Pro objektivnost vyprávění musíme přiznat, že to, co se pak dělo, ženě vůbec nevadilo a z jejího roztouženého něžného pohledu by každý pozorovatel konstatoval, že se jí to moc líbilo. A protože voják měl pod čepicí a dobře věděl, že tak rozkošná příležitost se mu jen tak brzo nenaskytne, tak po chvilce zaslouženého odpočinku vše ještě jednouzopakoval. Manžel mezitím ze zvědavosti vystrčil hlavu zpod peřiny a tiše všemu přihlížel. Pokud jde o ženu musíme opět uvést, že jí ani teď vojákovo řádění nevadilo, akorát jí stálo hodně přemáhání, aby při milování mlčela. Když si voják svého ptáčka takto pořádně provětral, spokojeně vstal, oblékl se, pěkně se s novomanžely rozloučil a vydal se hledat správnou cestu. Snad ji i našel.
Po chvíli řekla žena svému muži: "Je to možné, že jsi tak zbabělý, před vlastníma očima strpíš takovou hanebnost, díváš se, jak ti nějaký zcela neznámý voják obdělává ženu, aniž by jsi řekl jedno jediné slovo! Styď se, darebáku a zbabělče!" A hle, muž najednou nadšeně promluvil: "Vyhrál jsem, promluvila jsi, běž dolů a zavři dveře!"
Napsáno v Brně v záři 2001.