O anální erotice za světové války
Dušan Polanský
Anální erotika nemusí být vždy právě to, na co obvykle dnes myslíme. Hodně z nás četlo slavný protiválečný román E. M. Remarque: Im Westen nichts Neues (1929). Nejčastější český překlad je Na západní frontě klid; podle mě ne moc šťastný překlad, protože klid na frontě nebyl, tam se umíralo průběžně, někdy méně, někdy více. Je pravdou, že za světové války, tak se nazývala 1. světová válka až do 2. světové války, smrt nebyla ničím zvláštním, ale jaksi do představy klidu mi moc nezapadá. Asi nejednoho čtenáře na prvních stránkách románu překvapila poměrně dlouhá latrínová pasáž, na někoho dokonce může působit dost nechutně. Chování vojáků lze vysvětlit pomocí Freudovy teorie infantilní sexuality, což je označení pro sexualitu dítěte v období od jeho narození asi do čtyř let věku. Ale vemem to po pořádku, nejdřív si osvěžme alespoň fragmentálně zmíněnou pasáž ve výborném překladu Františka Gela:
Na pravém okraji stojí hromadná latrína, zastřešené, stabilní stavení. Ale to je jenom pro rekruty, kteří se nenaučili těžit z každé věci nějakou výhodu. My hledáme něco lepšího. Kam se podíváš, tam totiž také stojí domečky, sloužící stejnému účelu, ale k individuálnímu použití. Jsou dřevěné, čtverhranné, ze všech stran uzavřené, čistá truhlářská práce, s bezvadným přepychovým sedadlem. Na bočních stěnách jsou zvenku rukojeti, takže to jde stěhovat. Přinášíme tři z těch budek, stavíme je do kruhu a pohodlně se uvelebujeme. Dříve než za dvě hodiny se odsud nezvedneme. ... Už ani nevím, proč jsme dříve v té záležitosti museli plaše přešlapovat. Vždyť je to načisto stejně přirozené jako jídlo a pití. ... Pro vojáka je jeho žaludek a trávení bližší terén než pro každého jiného člověka. ... V tuto chvíli se cítíme lépe než na sebebělostnější vykachlíkované přepychové toaletě! Tam to může být jenom hygieničtější; zde však je to krásné. Jsou to nádherné bezmyšlenkovité hodiny.
Dříve než si uvedeme vysvětlení tohoto zdánlivě nechutného chování vojáků 1. světové války, posuzováno očima mírových hygienických podmínek, na základě hlubinné teorie vídeňského neurologa a psychiatra Sigmunda Freuda (1865-1939) a postřehů a názorů válečných psychiatrů (hlavně italských), uděláme si malý odskok do Freudova - oslavovaného, ale i kritizovaného - učení.
Rozhodující silou v psychice člověka je podle Freuda síla jeho pudů. Energie sexuálního pudu - libido - je příčinou i již zmíněné infantilní sexuality. Podle S. Freuda jsou čtyři vývojové fáze infantilní sexuality. V první, autoerotické fázi, je erotogenní zónou kterákoliv část těla dítěte. Po ní nastupuje asi do 12 až 18. měsíce věku dítěte fáze orální. Zjednodušeně řečeno, dítě se snaží v této fázi strčit do pusinky snad vše, co může. A teď pozor. V třetí fázi pozornost dětí přejde ke konečníku (anus), ten se teď stává hlavní erotogenní zónou. Tuto fázi označujeme jako anální. Dítě zažívá svoje sexuální vzrušení při kakání. Vzrušení se dá vystupňovat, když kakání zadržuje. Tahle fáze trvá asi do dvou a půl let života dítěte. Pro úplnost výkladu doplňme, že pak přichází na řadu fáze uretrální (uretra je močová trubice). Dítě má slast z čurání. Zhruba od tří do čtyř let se libido projeví "falicky" (falus je penis), kdy se zaměří na penis nebo klitoris. Čtvrtá, poslední, fáze infantilní sexuality je tedy falická. Ve fázi latence, trvá až do puberty, se energie sexuálního pudu vybíjí hlavně na činnostech spojených s poznáváním sociálního prostředí a na realizaci procesů spojených s učením a poznáváním. V dospělosti se zájem libida přenese obvykle na osobu jiného pohlaví a vznikne zralý sexuální vztah. Této poslední fázi říkáme fáze genitální.
Podle švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga (1875-1961) je libido nesmírně kreativní a je s to se projevit formou náboženství, práce nebo jiných zájmů, často uměleckých a sportovních, a sexuální aktivity. Člověk ovlivněný kulturou libido zušlechťuje. Děje se tak sublimací libida, tj. přeměnou pudové energie do ušlechtilých forem činnosti člověka.
Teď se konečně dostáváme k slíbenému vysvětlení chování vojáků podle učení S. Freuda. Podle něho a válečných psychiatrů je jedním z nejčastějších důsledků sexuální nouze účastníků války vynucený (nedobrovolný!) návrat k infantilním (ranným, dětským) fázím libida. Je to proto, že tímto návratem se příjemné pocity či slasti některých fází libida vojákům nabízejí i v těžkých bojových podmínkách bez ohledu na nepřítomnost osob druhého pohlaví, tj. žen (homosexuály pro tentokrát ze svých úvah vypustíme, snad nám to prominou). Pochopitelně neoddiskutovatelně mezi těmito pocity libosti, rozkoše a blaha z působení libida má primát slast z onanie. Vítaným zdrojem tělesného uspokojení je i dobré jídlo apití, ale toho za války zrovna moc nebylo, a tak nakonec nemusí být k zahození ani uspokojení z již zmíněného kakání. Když si k tomu přidáte i požitek z čurání, tak se opravdu nedivme, že ve válečných časech, kdy sexuální nouze vojáků na frontě byla opravdu veliká, vykonávali tuto činnost vojáci s velikou oblibou a skutečně důkladně.
Ovšem ne vždy se tak luxusně kakalo, jak popisuje E. M. Remarque ve výše uvedené citaci z jeho románu. Dalece nejběžnějším způsobem vykonání veliké potřeby za války byl ten, jenž je vidět na obrázku převzatém z [3]. Takové latríny neposkytovaly veliké pohodlí a hlavně žádné soukromí, třebaže na druhé straně, čerstvý vzduch by vojákům možná někdo i záviděl, ale těžko již válku a všudepřítomné nebezpečí smrti.
Ze zmíněného textu je také poznat, že německý spisovatel E. M. Remarque (1898-1970) prožil kus války v reálu jako obyčejný voják a nemusel si ve svých knihách příliš vymýšlet. Jako důležitou informaci z tohoto období jeho života si uveďme, že v roce 1916 odešel do světové války jako dobrovolník a v roce 1918 byl zraněn.
Váleční psychiatři běžně za světové války mluvili ve výše uvedených souvislostech o anální erotice. Tento pojem se ale dnes daleko běžněji používá v souvislosti s análním stykem (bez ohledu na pohlaví partnerů), a to je i vysvětlení nadpisu článku.
Písemné prameny:
1. E. M. Remarque: Na západní frontě klid, ODEON, Praha, 1973.
2. R. Stewart: Myšlenky které utvářely svět, Knižní klub a Balios, Praha 1997.
3. M. Hirschfeld, Sitten Geschichte des Weltkrieges, Verlag für Sexualwissenschaft
Schneider & CO. Leipzig, Wien, 1930.
4. J. Vacek: O nemocech duše, Mladá fronta, 1996.
Napsáno v roce 2000.